neděle 29. července 2007

Láska až za hrob a ještě dál

Dny se slévaly jeden do druhého, plynuly bez povšimnutí,významu,náplně a světla. Mnoho jej už nezajímalo, ztratil už vlastně vše co mohl? Často hledával odpověď na to jestli to tak je. Nerad si připouštěl, že jej nenapadlo nic co by pro něj mohlo mít cenu, pořád ale hledal…. Neúspěšně, zoufale hledal něco na čem by mohl zkusit stavět, základ. Čím více hledal,tm méně nacházel.

Na drahých hodinkách se rozezněl budík. „To už je tak brzo?“ Zamumlal pro sebe a odstoupil od velkého okna před, kterým stál. Byl z něj nádherný výhled na město, město jež nikdy nespalo, tak jako on. Často v posledních dech usínal u toho okna, velkého francouzského okna v obývacím pokoji. Spát v ložnici a nebo dokonce v posteli, nedokázal. Bylo v tom příliš mnoho vzpomínek, citu a bolesti posledního třičtvrtě roku, dlouhého a v mlze se ztrácejícího. Měl všechno po čem toužívají lidi, jak rádi říkávaly jeho přitroublý a arogantní „kamarádi“, z běžného stavu. O částku co platí v restauraci, nebo hotelu, se naposledy zajímal před šesti lety když se na to dotázala jeho láska, málem se sní tenkrát pohádal když byla vznesena žádost o účet z její strany. Konto jej zajímalo jen jednou ročně, když platil daně. Nádherné auto, přepychový dům, s možná ještě přepychovější adresou, vystavený od renomovaného architekta jako pocta funkcionalismu v třicátých letech dvacátého století. Sbírka aut od Masseraty přez McLeren po Prosche, kterou mohlo mnoho lidí i z jeho společnosti leda obdivovat, soukromé letadlo s diplomatickým krytím, pozemky a nádherné domy po celém světě. Nic z toho už pro něj nemělo cenu. Dříve za tyto věci byl vděčný, ale dnes? V hlouby duše se mu z toho chtělo zvracet. „Kčemu mi to všechno je když to co mi bylo skutečně kdy dražší nad všechno co sem kdy předtím i potom měl, mi proklouzlo mezi prsty a zmizelo z tohoto světa. Světa jenž začínal nenávidět. Po obličeji jako vystřiženém z časopisu o andělských tvářích přeběhl lehký, smutný usměv. Mohl mít každou na kterou se podíval a dost možná i tu na kterou ne, takový ten závod o co nejvíc kalhotek za hodinu. Občas se našla nějaká, co mu je nabízela sama, hlavně s tím co se má pod nimi ukrývat. Naštěstí podání ruky stačilo. Pak byl klid. Snubní prsten, porád jej nosil na prtu, když byl vdovec.

Zrak se mu rozostřil, jako v mlze, pod slzami. Hlavou se mu točil výr myšlenek, letmých vzpomínek co se do paměti vryly hluboko, tak hluboko, že už ani nevěděl že tam jsou, záblesk střídal záblesk. Večírky, vášnivé noci plné sexu a napětí, letních dnů, procházek Paříží, Benátkami, Římem, Pekingem, Barcelonou, Prahou, Vídní. Odlesk podlah bálů a recepcí jež navštěvovaly. Tolik jej přemáhala bolest, vír myšlenek se zrychloval rychleji a rychleji se střídaly, nedokázal je už ani postřehnout. Oči od slz, srdce pohřbené i s ebenovou rakví na Olšanském hřbitově pořád bolelo nad tou ztrátou. I po takové době. Najednou se nad tím obrovským vírem jedna myšlenka přece zastavila, tak jasně průzračná, krásná, nebezpečně přitažlivá. Takovou touhu ji splnit ještě nikdy nepocítil, když mu už několikrát vytanula na mysli. Již byl odhodlaný, rozběhl se proti oknu u kterého ještě před malou chvilkou stál. Jeho tělo sportovní postavy, nemohlo sklo zadržet, pomalu se v stříbrném dešti začalo sypat na zem. Tělo proletělo patnáct metrů než dopadlo na hranu bazénu pod oknem.

Tok myšlenek se zastavil. Střepy skla prolétávaly kolem něj, vnímal je, pomalý pohyb, stříbrný déšť a jediná myšlenka, „ Teď už budeme navždy spolu Martine.“

středa 18. července 2007

Milované Terezce

Tak píšu ti sem tenhle jakoby dopis, vlastně ani nevím proč. Však ono je to vlastně i jedno když se to tak vezme... ALE taky je pravda, že nemam moc na výběr jak ti dát vědt pár věcí že?:-) Icq moc na zanechávání vzkazů nevěřím, přecijen občas to pak příjde občas taky ne-e. Tak předně, opravdu už do práce nejdu ani v srpnu ( úžasně stará ovinka, však nebuj já vim, že sem ti to už říkal, ale teď, je to jisté:-) ) a hlavní zpáva týdne ? Právě přichází ! Opravdu a nabeton se vracim 28 července, rodiče? Ty se vracejí až 6, srpna.... to je času viď :-D
Napadlo me jit se koupat, pokud by si mohla prespat, tak nekdy kolem te desate, a pokud ne tak sice driv ale taky tak nějak.. co myslis ? Pochybuju ze budes nesouhlasit co? Neco ti chci vratit za tu plaveckou vis...! hoodne co vracet ;-)
Normálně člověk by nevěřil jak dokáže být několik málo dnů tak dlouhejch, trosku mě to překvapuje, neřikám že nemile nebo tak něco, ale je to zvláštní pocit... Někdy, vlastně docela i často si řikám, jestli to neni nakonec špatně, takovej ten pocit, že tím co ti řikám si te ksobě připoutávám, upínám se na tebe (to si dokážu přiznat že je prostě fakt ) a jakobych z toho měl špatné svědomí, že jednou, možná, v budoucnu tě to začne svazovat až budeš chtít jít pryč, víš co myslim? Ale jo víš moc dobře, co tím myslím, možná, že nevíš proč, ale doufám že to chápeš. I tak toho nelituju bojim se toho, prostě fajn hezky se to posloucha atd, ale v momentě kdy uzž bude konec, at radeji si on zapiska na pišťalku, kdby to tak nebylo co kdyby si neco udělal..... a podobný pitomosti :-) Vim nad čim přemejšlíš tě, nebo aspoň si to myslim, "co to zase mele?!!"
Heleď všimni si jak se ten dopis šíleně prodlužuje:-D původně to měl být jen vzkaz.. takovej report....:-() a teď ? takovej elaborat.... No co bych tam ještě měl.....

No jednu věc jo . pořád si mi předhazovala svoji vijimkovost, ale na pár věcí sizapoměla. třeba, Blondýnka, jo a co že okolií mě je spíš černo červeno hnědé? Možná tím si mě zaujala, možná taky ne tak docela, možná to k tobě patří, je to nedílnou součástí tebe, tak jako neposednost těch vlasů, i to že sou prakticky všude a občaspři líbání ( a nejen líbání ) překážej. Máš krásný, modroučký blankytný a hlavně, hluboké očka, takový ty co když se donich nestřežený člověk podívá málem se utopí v jejich hloubkách. Když člověk ví co hledat ajak hledat, nejvíc toho prozrazují . Jenom když chtějí? Často ikdyž nechtějí viď? pořád si stěžuješ na postavu prsa a podobny promin zhovadilosti, tak jako každá holka ženská babča, ale takhelje to precijen nejhezčí, nejseš tlustá ani kost a kůže a prostě seš taková jak semi líbíš tak přestaň stím blbnout ;-) to same s tema prsama, to už vůbec nekomentuju:-D
Tak to bychom měli takový malý skok do mojí dušičky.. teď jdu psát něco a pak spát zítra vstávámtak jako tak. Krásné sny v chladném španělsku, ať se už moc nespálíš a ozvi se až se vrátíš... a ukecávej ukecávej ukecávej.. ty víš očem mluvim ;-)

pátek 13. července 2007

Deník IV.

Znervózněl, trošinku, pomalu a neznatelně si odsedl. "Byl jsem v té době velice nesmělý a jaké to mohlo být!" "Kec až to není hezký, a ty sám víš jak velkej vole! nesmělej nesmělej.... pitomost, hloupej a zamindrákovanej!" zase se ozval ten vnitřní hlas. Jakési vnitřní alterego dalo by se říci.

Všimla si toho ale nedala na sobě nic znát otočila se a podala mu hrnek s kávou, opět se usmála a zoubky se zablištěly, položila mu ladně ruku na nohu a mírně se naklonila. Polk a ještě více znervóznel, i to poznala, hodlala toho využít, malá nevinná lest. Možna test dalo by se říct. Naklonila se ještě více téměř se dotýkaly rtů, cítíl její dech, jak se jí zrychluje tep a jemu jak se vlévá horko do hlavy. Nevěděl co dál, následovat výzvy? Nechat se unášet proudem vášnivosti? Co z toho budemít má ubohočká neshcopná duše.. ? Zesměšním se, udělám ze sebe hlupáka, dalšího v řadě co se chytnul do spárů modrooké černovlásky, nechám se unášet proudem divoké řeky smyslnosti, nebo, nebo co vlastně? Lásky? Nedůvěřoval jí protože pokaždé mu mnohem více ubližovala než dávala, rozhodně málokdy dala to co se oní čítává píše a traduje, krásná? Ano to bývala ale taky krutá nevypočítavá arogantní hnusná a bolestivá. A vášeň a kouzlo okamžiku není láska.
"Promiň ale tohle nejde. Raději budu tvím nejvěrnějším přítelem než milencem....." Trhla sebou, malinko spíéše překvapeím než sklamáním, nevěděla co říct, zkouškou - malým testíkem a vůbec vším - prošel hladčeji než bežný člověk, jakoby ji znal skrz naskrz. "A, pročpak?" Zeptala se s milým letmým, trošinku rozmrzelým úsměvem.

Karel Kryl

Tak kouknul jsem se doprava, seděl jsem u kompu totiž, padlo my do oka CD co jsem dostal k vanocum od mamky. Poeticky pojmenované Karel Kryl Bratříčku, zavírej vrátka.

Karel Kryl se narodil 12.4.1944 vKroměříži jako syn knihtiskaře a majitele firmy s dlouholetou tradici. Po roce 1948 byla firma ylikvidovaána a rodina přestěhována do chátrajícího domku. Věnoval se básnictví a textařině (prvotinou pak je Nevidmomá dívka, kterou nazpívala Hana Ulrichová). Karel Kryl vystudoval UJEP a nakonec pracoval v teplické keramičce ve výrobě sanitární keramiky.
První deska Karla Kryla byla vydána půl roku po sovětské okupaci v roce 1968 s pilotní písničkou Bratříčku zavírej vrátka ( podle jeho slov okamžitá reakce v noci 22, srpna na invazi. ) byla velice úspěšná a právě tato písnička se i dokonce objevila v radiích a v hitparádě nekolik dnů vyhrávala( pořad dvanáct na houpačce) a to spolecčně s písničkou Klaun a král. Pak byla náhle zakázána a pořad zrušen ( asi uvědomění pohlavárů nad skutečným významem slov v písních). Emigroval 9,září 1969 do Mnichova. působil v rádiu Svobodná evropa jako externista později jako redaktor. Roku 1975 se rozvedl po 2,5 roku trvajícím manželství.

Do ČSR se vrátil 30,11,1989 na pohřeb své matky ( zemřela 26 listopadu) v obavě ze zadržení ( měl totiž stále československý pas i občanství ) na humanitární vízum.
Zemřel v Mnichově 3,března 1994



Karel Kryl je byl a bude frajer ,nakterého má málokdo. Jeho pamflety proti režimu sou kapitolou samy pro sebe. Nikdy nezaproadný.

České dráhy

Je krátce před šestou hodinou ranní, pražské hlavní nádraží je ještě nevlídnější než jindy, přesto tu panuje čilý ruch. Bezdomovci pospávají, ale cestující se rojí už v takhle brzkou dobu. Přesto jsou otevřeny pouze čtyři pokladny, před každou z nich se vine dlouhá fronta. "Vy chcete platit kartou? A proč?" podivuje se pokladní a vysvětlí mi, že musím ke správnému okénku s logy platebních karet, ta jsou ale zavřená. "No, tak to máte asi smůlu," konstatuje dáma v modré uniformě a prodává mi jízdenku v ceně 636 Kč. Cesta Praha Bojkovice začíná. Ještě netuším, že tento výlet mi přinese překvapivé rozšíření obzorů o Českých drahách.

masina_192_128.jpgV naivitě sobě vlastní jsem si připlatila za první třídu v naději, že v první třídě vlaku InterCity, tedy vlaku vyšší kvality, objevím zásuvku elektrického proudu. Dost hloupé očekávání. Žádné zásuvky tu nejsou, snad krom toalety, jenže to je k ničemu. "Kde máte příplatek? Musíte mi dát ještě šedesát korun," konstatuje nekompromisně průvodčí. Snažím se argumentovat tím, že když sdělím pokladní cíl cesty s informací o tom, jakým vlakem jedu, prodá mi automaticky příplatek. Další chyba. "To si musíte říct zvlášť, rozumíte?" Sdělí mi průvodčí a podle výrazu tváře pochybuje o mé inteligenci.

S ropovodem do Bojkovic

Ve zdraví jsem přestála cestu do Olomouce i přestup na rychlík směr Břeclav. Zpoždění se k mému překvapení téměř nekonalo, o pět minut pozdější příjezd do stanice Staré město u Uherského Hradiště se zdál pouhým nepodstatným detailem. Jenže na nástupišti, kam dorazil rychlík, pobíhala průvodčí a jakoby naháněla vybrané cestující. Nevěnovala jsem tomu pozornost a logicky jsem šla vyhledat ceduli s odjezdy. Jiní cestující svižně přebíhali koleje a šplhali na další nástupiště, včetně stařenky o francouzských holích.

"No, kde jste?," vybafne na mě bodrá moravská průvodčí. Špitnu, že jsem hledala vlak do Bojkovic. "Tak ten vždycky jezdí z hradišťského nástupiště, to nevíte?" vrčí dáma. Nevím, neb jsem tu prvně. Navíc na nástupišti stojí ropovod, terminus technicus železničních fandů, z motoráků a na každém z nich je jiná cedule s cílovou stanicí. "Musí vám být přece jasný, že do Bojkovic jede vždycky první vagón," uzemňuje a končí debatu průvodčí.

Máte jet na občanku

motorak_192_128.jpgMotoráček šinující se krajinou Bílých karpat vzbuzuje romantické pocity až do chvíle kontroly jízdenek. "Proč máte tak drahý lístek? Kolik vám vůbec je?" zkoumá průvodčí a já popravdě odpovídám, že mi jej prostě prodali, než však stačím sdělit svůj věk žena se nadechne a poučí mě: "Máte jet na občanku. Proč vůbec nejedete na občanku?" Vzdávám se a pokouším se na sedačce stát zcela neviditelnou.

Cíp záhady s občankou poodkrývám při nákupu jízdenky zpět do matičky měst. "Vám asi nebude víc, než 26, co?" prohlíží si mě dobrý muž v pokladně ve stanici Bojkovice, nádražíčku, kam směřují pouze motoráky, které se dravě zařezávají do okolních kopců. Prodá mi jízdenku na 297 Kč a dodá, že když ukážu průvodčí občanský průkaz, budu to mít levnější. Spořivost ukrytá v mém nitru se zaraduje. Hlava to však nebere.

Dokonalé Pendolino, až na ty záchody

Po dvou a půl hodinách v motoráku jsem se ocitla v Brně a jala se zjistit podmínky přepravy Pendolinem. "Ukažte mi jízdenku, asi ji máte špatně," chňapla po modrém papírku pokladní. "Hm, to jsem si mohla myslet, musíte mít místenku, tak mi dejte dvě stovky a bude to," pokračuje v přezíravosti madam. Jenže já jsem hloupý cestující a netuším, proč se po mě chce místenka. "To snad ví úplně každý, že bez místenky do Pendolina nesmíte. Jakto, že to nevíte?" opovrhuje mnou žena a strká mi výměnou za peníze další lísteček.

pendolino_192_128.jpgPendolino přivrčí nachlup přesně. Sice začíná vozem číslo šest, ale po chvilce se zorientuji. "Sice sedíte na špatném místě, ale to nevadí. Koukám, že jste využila naší letní akce, proto bych vás poprosil o doklad, na kterém máte uveden věk," medovým hlasem vysvětluje průvodčí. Po několika hodinách konečně chápu, jaký smysl mělo podivné chování zaměstnanců Českých drah. Cesta probíhá naprosto idylicky, milá stevardka mi donese dezert až pod nos a ještě se kouzelně usmívá.

"Myslíte, že tu najdu funkční toaletu?" ptá se anglicky bezradná turistka a snaží se marně vypátrat dvířka, na kterých by nebyl nápis mimo provoz. "Je to pěkný vlak, ale ona se tu stala nějaká nehoda, že to nefunguje?" snaží se dívka najít racionální vysvětlení faktu, že na čtyři vagóny fungovala pouze jedna místnost. Inu dokonalá cesta, téměř.

čtvrtek 12. července 2007

Rusko- vylet do gulagu ?

Rusko, největší země světa, je našinci neprávem opomíjený cíl. Nabízí se zde nedotčená krajina, nádherná příroda i zajímaví lidé. To vše relativně snadno a levně dostupné z našich zeměpisných šířek. Dnes se podíváme na mrazivou Sibiř, k polárnímu Uralu do Vorkuty. Do míst nejobávanějších lágrů, po železnici, kterou skropila krev Stalinových vězňů.

Vlakem na mrazivý sever

Naše cesta začala už v Praze. V ústřední rezervační kanceláří Českých drah se nám sice snažili pomoci ze všech sil, ale jejich schopnosti do těchto odlehlých severních končin Ruska nesahaly, tedy spíše jejich mapy a informační systém o této trati nevěděly. Na Transsibiřskou magistrálu by nebyl problém v Praze lístky koupit (což u této trati nelze než doporučit), avšak vlaková trať směr Vorkuta pro České dráhy neexistuje.

Shánění jízdenek na trať, která spojuje Moskvu s 2200 km vzdálenou republikou Komi a stotisícovým městem Vorkuta, ležícím na samém polárním kruhu, na západní straně pohoří Ural, jsme tedy byli nuceni ponechat až do Moskvy.

Naštěstí pro nás se trať tímto směrem neukázala být natolik frekventovaná (což nás sice potěšilo, ale přispělo také k uvědomění si drsné skutečnosti, že se řítíme do docela zvláštních končin). Nákup lístků byl nakonec tak rychlý, až nás to překvapilo. Na ruské poměry opravdu luxus.

Tři třídy

V ruských vlacích se cestuje ve třech třídách. Nejlevnější lístek, tzv. plackartnyj, znamená, že nemáte samostatné oddělené kupé, pouze ze dvou stran oddělený prostor s volným vstupem do uličky, přičemž na druhé straně uličky jsou ještě další dvě místa, pochopitelně tedy na ležení. Vzhledem ke vzdálenostem se v těchto dálkových vlacích necestuje vsedě, natož vstoje. Každý má své lehátko, přičemž nelze koupit lístek jinak než na konkrétní místo.

Druhá třída, kterou jsme zvolili my, je tzv. kupějnyj. Již podle názvu lze tušit určitou spojitost s kupé v našem smyslu, v což jsme také doufali. Naše přání bylo v tomto směru splněno – našli jsme úžasně přetopené kupé se čtyřmi lehátky a bez otevíracího okna, což byla přesně naše představa.V podstatě tedy identické kupé, jaké najdete v českých vlacích disponujících lehátkovou úpravou.

No a nakonec nejlepší, tedy 1. třída, je v ruském vlaku kupé se dvěma lehátky.

Pro zajímavost, na trať dlouhou cca 2200 km stojí lístek v kupějnyj 2700 rublů (100 rublů = cca 80 Kč), tzn. ceny se velmi blíží českým. Pokud však chce někdo více nasávat atmosféru ruského vlaku, a nebo nedisponuje potřebnými financemi, pak lze cestovat nejnižší třídou, kde cena klesá na cca ½ ceny, což už je velmi přijatelné.

Pozor na pas a vízum

Vždy při nákupu vlakové jízdenky v Rusku počítejte s tím, že budete předkládat pas, kde nejsledovanější stránkou bude vaše vízum.

Nevím, zda je za tímto schována snaha kontrolovat veškerou migraci obyvatelstva, nebo zda se jedná o pozůstatek minulého režimu, nicméně je s tím třeba počítat. Není tedy např. proveditelné svěřit nákup jízdenek někomu jinému, pokud nebude mít k dispozici váš pas, nebo alespoň jeho kopii.
Nicméně je to prostě nutné, v Rusku se o těchto věcech nediskutuje a dle našich pozorování mají povinnost předkládat pas při nákupu jízdenky i místní obyvatelé.

Nádraží v Kotlasu, Rusko
Nádraží v Kotlasu

Služby ruských vlaků předčí české

Cestování po ruské železnici je poměrně bezpečné, vlakem často prochází milice a v průběhu naší cesty jsme během oněch 40 hodin nezaznamenali jedinou situaci, která by jakkoliv vybočovala z normálu. Obavy z vodkou upravených ruských spoluobčanů ani z cestování na východ od Čech nejsou na místě.

Každý vagon má k dispozici dva průvodčí, kteří se střídají, a jsou tedy cestujícím permanentně k dispozici. Jedná se spíše než o průvodčí v našem smyslu o jakési "stevardy", kteří se po celou dobu cesty starají o pohodlí cestujících a zajišťují ve vagonu pořádek, je-li nouze, tak i se sehnáním piva pomůžou.

Jedna z povinností těchto "stevardů" je zcela zásadní a pro Rusko typická. Musí udržovat žhavé uhlíky pod tradičním samovarem, jehož 80°C teplá voda vám v mnohém zpříjemní celou cestu. Bez kávy, čaje či polévky by cesta neubíhala tak rychle. I tyto maličkosti přispívají k dobrému pocitu z cestování v ruských vlacích.

Vlakem do Vorkuty, Rusko
Pohoda v kupé

Náš vlak měl vždy po cca 2-4 hodinách zastávku na dobu kolem 20 minut, která slouží zejména k doplnění zásob jídla a pití. V každé z těchto stanic bylo vždy několik stánků, kde se dalo pořídit vše potřebné, včetně českých piv Staropramen a Kozel, vyráběných v licenci v Rusku (české pivo je jinak v Rusku všude dostupné).

Vlak je také v každé zastávce obklopen houfy místních, kteří prodávají pirožky, cibulku, jahody a podobné pochutiny. Kdo by odolal a nekoupil si pravou polární jahodu, že?

Ve vlaku jako doma

Jinak je cesta vlakem, díky již zmiňovaným vzdálenostem, charakteristická tím, že z vlaku se po dobu cesty stává jakési lidské obydlí, kde se jednotlivá kupé mění v malinké obývací pokoje, kde lidé polehávají v domácím oblečení, děti pobíhají v uličce a hrají si, večer potkáte ženu v županu mířící do koupelny. Prostě jako doma.

Mimochodem - úroveň záchodu a koupelny je v ruském vlaku vyšší než v českých vlacích. I zde se projevuje permanentní přítomnost personálu, který udržuje pořádek, např. po celou naši cestu tekla na záchodě teplá voda. V českém vlaku vždy děkuji, teče-li alespoň voda studená.

Pozvání na kalašnikovy

Cestování po ruské železnici je občas také dosti zábavné, ona ruská povaha je poměrně sdílná, takže obzvláště působíte-li alespoň trochu exoticky, tak máte o občasné návštěvy spolucestujících postaráno.

Kamaráda zval jakýsi postarší pán, údajně veterán z Afghánistánu, k sobě domů na návštěvu, že prý má doma kalašnikovy, náš průvodčí po cestě zpět nám kromě shánění piva taktéž nabídl, ať k němu příští léto přijedeme. Prostě Rusové jsou naučeni ve vlacích komunikovat, aby cesta ubíhala. Není se čemu divit.

Vlakem do Vorkuty, Rusko
Pohled z vlaku


Město na konci světa s nejobávanějšími lágry

Cílem naší 40 hodinové cesty vlakem byla Vorkuta, stotisícové město ležící v republice Komi za polárním kruhem. Většina lidí, kterým jsem o naší cestě do tohoto města vyprávěl, řekla, že Vorkutu zná ze Solženicynova Souostroví Gulag… Ano, toto místo bylo nechvalně proslulé zdejšími lágry, které patřily díky drsným podmínkám k těm nejobávanějším.

Teploty v zimě klesající k -60°C (rekord je údajně -68°C, ve Vorkutě je průměrně 67 dní v roce bez mrazu) a v létě neuvěřitelné množství komárů leccos napovídá o životě vězňů v tomto místě. Vězni sem byli deportováni především k práci v nelidských podmínkách uhelných dolů a také se podíleli na stavbě železnice do Vorkuty.

O neuvěřitelné krutosti tehdejšího režimu svědčí i to, že posledních cca 1000 km trati stavěli právě tito vězni, přičemž se traduje, že na každém metru této trati nechal jeden vězen život…

Vorkuta, Rusko

Souostroví Gulag
Název románu Alexandra Solženicyna vychází ze zkratky GULag, označující Hlavní správu táborů (Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych Lagerej), jednotlivé tábory pak autor přirovnává k ostrovům tohoto souostroví. Jedním z mnoha byla Vorkuta.

Bohaté na medvědy i uhlí

Jméno tohoto města je poprvé zmiňováno v roce 1772, Něnci (národ v severních oblastech Ruska na pomezí Evropy a Asie, kočovní chovatelé sobů, lovci a rybáři, dříve nazývaní Samojedi) toto místo nazývali Varkutayakha. Jméno Vorkuta vzniklo ze slova Varkuta (vark=medvěd) a znamená volně přeloženo "bohatý na medvědy". Oblast má bohatá nerostná naleziště, o nichž se první zmínky objevují na počátku 19. století.

Město v dnešní podobě a uhelné doly v jeho okolí však vybudovali teprve vězni ve 30. letech 20. století, v roce 1943 získala Vorkuta status města.

Pracovní tábory byly uzavřeny v 50. letech minulého století, nicméně určité zdroje uvádějí, že některé z nich fungovaly až do 80. let. Po Stalinově smrti a likvidaci pracovních táborů se Vorkuta rozvinula jako jedno z center těžby uhlí v evropské části SSSR. Po roce 1989 vedly ekonomické změny k uzavírání uhelných dolů.

V posledních letech se však těžba začíná opět stávat rentabilní, také vzhledem k vysoké poptávce po místním uhlí, které je vysoké kvality. Dále se zde v současné době těží ropa a zemní plyn.

Vorkuta, Rusko

Strategické město bez lidí

Za druhé světové války byla Vorkuta a její uhelné doly strategickým místem pro Rusko, neboť jako jedno z mála nalezišť nebyla pod kontrolou německé armády. Uhelné doly tvoří historii tohoto města, je s nimi spojen jeho vznik a mají silný vliv na život ve městě. Mimo jiné dodávají Vorkutě a jejímu bezprostřednímu okolí silně depresivní atmosféru, ke které má hnědouhelná pánev na severu Čech daleko.

V celém regionu Vorkuty žije celkem 172 100 obyvatel, při rozloze regionu 24 200 km2 to znamená průměrnou hustotu obyvatelstva 7,1 obyvatel na 1 km2 (v ČR je hustota cca 130 obyvatel/km2). Prakticky to znamená, že na rozloze 1/3 České republiky žije 170 tis. obyvatel.

V současné době se Vorkuta potýká s výrazným úbytkem obyvatel. Svůj podíl sehrává ekonomická situace, která již od pohledu není příliš dobrá. Město se sestává z velkého množství panelových domů ve velmi žalostném stavu, opraveno je zde naprosté minimum domů, silnice jsou rozbité a ani vozový park místních vás nenechá na pochybách, že zde není mnoho peněz.

Dalším důvodem úbytku obyvatel je naprosto fatální izolovanost místa. Město není dostupné jinak než po železnici, arktická podmáčená tundra a tuhé zimy nepřejí stavbě silnic. Nejbližší město podobné velikosti se nachází cca 250 km na východní straně pohoří Ural, jeden den cesty vlakem, pak je zde cca 300 km vzdálení Inta a cca 450 km vzdálená Pečora. Jinak pouze nedozírná tundra s řídce rozsázenými vesničkami vpravdě ruského typu.

Život ve Vorkutě je zcela odlišný od životů našich a je celkem pochopitelné, že mladí Rusové v dnešní době nemají potřebu žít v takové izolaci a stěhují se do končin dostupnějších a teplejších.

Vorkuta, Rusko

Vorkuta, Rusko

Krušovické pivo ano, knihy ne

Město samo o sobě působí neuvěřitelně depresivním dojmem, který vás nutí zavzpomínat na místní pracovní tábory a myslet na to, jakým životem žijí místní obyvatelé. Pro ilustraci – po celoodpoledním pátrání jsme ve městě objevili dvě restaurace, z nichž jedna byla v našem hotelu (ve druhé z nich měli točené Krušovické pivo za 130 rublů).

Přes pátrání se nám však nepodařilo objevit jediné knihkupectví. Naivně jsme si mysleli, že pořídíme nějaké zajímavé informace o lokalitě, popř. mapy, leč toto nám bylo zapovězeno.

I přes to všechno je však Vorkuta místem, které má svoji historii a svoji atmosféru. Je to město, ve kterém si obtížně dokážu představit život, ale přesto se občas přistihnu s myšlenkou, jak asi probíhá život lidí ve Vorkutě. Obzvláště v zimě při místních teplotách a slunci, které vychází v 9 hodin ráno, aby po poledni opět zapadalo…

Vorkuta, Rusko

Ruský Disneyland

Zcela jiný svět však nabízí Salechard - město na východní straně Uralu při řece Ob. Město je velmi bohaté díky četným nalezištím ropy a hlavně zemního plynu a na městě je tato skutečnost velmi vidět. Staví se nové domy, centrum města je moderní, bohužel tedy připomíná Disneyland, což však tak trochu k Rusku patří. Nicméně všichni Rusové, kterým jsme říkali o Salechardu, nám říkali, že to je krásné město a nedali na něj dopustit.

Ke cti města je však třeba říct, že jsme zde nalezli i malé dvoupatrové muzeum popisující život pasteveckých obyvatel těchto končin Ruska. Ale knihkupectví opět žádné. Ceny bytů se v Salechardu pohybují až ke 100 tis. USD, ve městě se na rozdíl od Vorkuty nacházejí i rodinné domy řekněme evropského stylu.

Čím víc toho člověk snese, tím je silnější

Život ve městech za polárním kruhem je zvláštní, izolovaný a mrazivý. Je dost těžké říct, zda by se zde města těchto velikostí nacházela nebýt bolševické politiky a Stalinových stěhování národů. Nicméně je vidět, že člověk je schopen se přizpůsobit.

Dobře to vystihl Igor, rodák ze Salechardu a náš spolucestující v kupé při zpáteční cestě, když na mou poznámku o vlivu polární noci a polárního dne na lidskou psychiku řekl "čím více toho člověk snese, tím je silnější". Jak příznačné pro obyvatele těchto končin naší planety...

sobota 7. července 2007

Deník - III.díl


„Hlupák, hlupák jsi co si ničeho neváží!“ S těmio slovy se zprudka vbudil a posadil. Další noc plná nočních můr... „Minulost nás nakonec zastihne, nepřipravenné zlomené bez víry a možnosti se bránit. Málokdo obstojí a zdvihne se v hrdosti a nezlomnosti!“ Říkávala, asi věděla hodně otom co říká.

Bloumal ulicemi a vzpomínal na svůj zpackaný život, zamyšlený nevnímal okolní ubíhající svět náramně zrychlený, šel a šel nevěděl kam. Nakonec se zastavil před vlastním domem, ani nevěděl jak se tam dostal. Stále zahloubán v sobě samém vyšel do patra a automaticky šáhl po klice. Bylo odemčeno ale ve svém opojní patláním se v sobě samém tomu nevěnoval pozornost.z přemýšlení jej vytrhl až pokárání. „ Než člověk vchází do cizích dveří alespoň zvoní nebo klepe.“ Překvapeně vzhlédl a rozhlédl se. Nepoznával svůj pokoj předsíň, nic. Pohlédl na slečnu jež jej s klidem pokárala a čekala na odpověď. Husté kadeřavé vlasy splívaly v pravidelných vlnách k ramenům, velké modré oči se zanořovaly do jeho bázlivého obličeje hledajíc přísně odpověď na jasnou otázku, co tu dělá?. „Já, já , já mám být u sebe doma...“. „No možná máš ale nepamatuju si že bys bydlel tady čoveče. Ale kyž už tu jsi tak se aspoň posaď ztajímlo by mě jak si někdo splete dveře a nedojde mu to ani když mu to někdo řekne.“

„Jo jo bylo to tenkrát podivné setkání. Došlo mi nakonec že kolem ní chodívám už několik let , sousedka se kterou se nezdravím tušíme že tu ten druhý je ale nic víc neznamená potkáváme se občas a tím to hasne. Člověk kní choval pocit dúvěry aniž by vědel proč mohl sní mluvit aniž by se obával že mu ublíží už jen tím cc o něm ví. Chovala takovou dúvěru i ona k lidem? Ani zdaleka ne. Bála se jich, jakoby byla z jináho světa, nepatřila sem. Příliš krutý příliš sobecký a příliš bez pochopení,takový byl svět venku pro její duši a srdce. Aspoň to sem se oní dozvěděl.“

Postupně se vytah prohluboval, oba jsme začínaly zjišťovat kolik máme společného, až nakonec došla řeč i na frustraci ze světa a strach zněj. I to sme měli společné oba z jiných důvodů, ty si každý nechával pro sebe, bylo to tak možná lepší jsou zákoutí duše kam se obává vcházet sám její nositel natož cizí člověk ikdyž tak blízký....

Odložil tužku, už jej bolela ruka, pomalu pročítal to co napsal. Pár řádků. V tom zas ten hlásek! „Mno tak si nám napsal začátek toho co si zažil, schrnutí toho co už si do sešitku psal, vzpomínáš?!“ „Jo vpomínám to se neboj..“ „Myslíš že to byla tvoje chyba??“ Mám z toho takový dojem, snažím se mu vzdorovat ale pomaloučku dochází síla, chtěl bych jit zaní daleko.“ „Tak co ti brání? Žeby to co si myslím, a co oba víme?“ „Jo pocit povinnosti a dlužnictví máš pravdu.“ „Možná že i hrdost ale občas je berlou nejistáho člověka na to pamatuj.“

„Jen se posaď.“ Vybýdla jej. Posadil se jakoby automaticky a ona si přisedla kněmu. Tak blízko že slyšel její dech a cítil její vůni. Modrýma očima se stále vpíjela do jeho obličeje. Otočil se na ní a všiml si jak krásné má rty. Krvavě rudé. Usmála se a její úsměv odhalil nádherně bílé zuby.

čtvrtek 5. července 2007

Deník - II.díl

Zápis se zvětšoval, slov přibívalo netušeným tempem, řádky se naplňovaly jako řeka v prudkém dešti. Náhlé vnuknutí? Jakoby pohasínající noc zkrotila proudící myšlenky. Krotitel práskl oslnívím bičem z ranních parsků slunce. Úsvit konec další probdělé noci, další čárka do dlouhého seznamu horečných dní plných snah zachytit a zklidnit tok myšlenek, další noc další den v dlouhé řadě, předlouhé avšak tak krátké pro skutečně šťastný život i lidem jímž není přán.


Zápis byl dokončen. Krásná otázka stála na konci toku pocitů, ukázky nesmírného strachu, snah pochopit a být chápán, ale ne litován, tak jako na konci příběhu jenž před pár dny skončil. Příběhu naplněného láskou, nesklonou hrdostí, oddaností, pochopením a smutkem příliš těžkým na smíření se sním, také i tím nejhorším, bezmocností... „Čím se mám za toto odměnit, a kdo odměňuje mne?“ Otázka s tolika otazníky...


„Najdu na to někdy odpověď?“ Zvolal. „Nevím, asi ne, možná, možná kdybys nebyl takový jaký seš, dostal bys ji, ale seš tím kým seš, a i To má své výhody.“ kontroval mu vnitřní hlas. „Jaké, jen jaké!“

POI

Poi je v dnešní době hlavně forma žonglování, původně však bylo bojovím uměním obyvatel Nového Zélandu. U žen se používalo k zvětšení ohebnosti a pružnosti, u mužů k získání síly v ramenou a zlepšní koordinace pohybů. Poprvé jej předvedli právě maoři z NZ. Dnes se používá několik druhů poi a to :
  • Ponožková poi
  • Ohňová poi
  • Světelná poi
  • tzv. tréninková poi
Ponožková pi-
nejjednodušší z poi k výrobě. Více či méně dva kousky závaží ve vaku přibližně tvaru ponožky (zužující se)

Ohňová poi-
nejefektnější (přecijen lepší než světelná) vyrábějí se vetšinou připevněním kevlarových pruhů (namotaných do požadovaného tvaru od čtverce po koule nebo tzv katedrály co se snad odmotavajií, až po dlouhe 15-30 cm dlouhé válečky) připevněných k řetězu.

Světelná poi-
jsou tvořena podobně jako ohňová akorát nemusejí už být na řetězu, koncové koule ,tyčinky jsou pokryty fluoresenčnímy barvami nebo látkamy zářícími pod UV světlem (hodně efetkní je to v kombinaci s ornamentama kreslenýma po těle těmahle barvama... viděl sem kdysy..)


Efektní že?

Stránky věnované žonglování zevrbuně i s obchodem (hoodně dobré) najde te zde i navody apod.

A jako lahudka na závěr




středa 4. července 2007

Deník

Ach tak málo stačí, aby člověk opětovně přicházel o iluze. Pomyslel si zvedajic se z pohovky v rohu pochmurně setmělého pokoje působyl stísněným domem, matné barvy v tmavém nádechu jen podtrhovaly chmurnou atmosféru venkovního podzimního večera. Zkoušel už podruhé napsat deník. “Aspoň stránku, dvě!“ Křikl na otevřený sešitek do něhož občas vypisoval své chmury, strachy i nadšení. Proč toho nejsem teď schopný? Myšlenky letí jedna za druhou aniž by po sobě zanechaly známku své byť krátké přítomnosti a existence. Nemohl zadržet tok myšlenek, ikdyž byl jinak klidný až ho to překvapovalo. Možná smířený s osudem smolaře jenž mu byl udělen. „Kdybych věřil na znovuzrození, jak těžkých zločinů sem se dopustil?“ povzdechl si. Smrt přichází blíže a blíže obchází jako bezcitně milosrdný přízrak, každou vteřinou našeho života má možnost vztáhnout ruku a zadusiti ho. U někoho to udělá hned, u někoho jí to trva roky, někdy i desetiletí. A u některých i staletí? Kdo ví... Tak začínaly první slova dalšího neveselého zápisu v deníku, začal je psát z náhlého vnuknutí, byla to jediná myšlenka co mu utkvěla v hlavě natolik dlouho, že ji stihl zapsat dříve než ji zastoupila další plně odlišná ikdyž taktéž smutná a ponurá myšlenka.