CHINESE DEMOCRACY

Asi největší jebovka týdne co přehlušila i ztrátu peněženky... Haleluja dožil jsem se toho....!!!!!

c

Guns'n'roses - chinese democracy

Hovory k sobě

Hlavní cěcí je, že tohle je vlastně pouze ukázka toho celého cyklu co je v plánu :-)

Procházel jsem si tak nějak stránky FUDu (důvod poněkud tristní) a narazil na ateliér interaktivních médií (mimochodem veeelice zajímavý!) a v položce o ateliéru jsem našel úžasnou myšlenku.

Lidé, které zajímá svoboda, opravdová svoboda, musejí nejdřív s pomocí stylu změnit obsah. Pokud je náš styl skutečně mistrovský, plynulý a dokonalý, pokud je proměnlivý a završený, pak jej můžeme povýšit nad obsah. Můžeme nechat útržky barev, elektřiny a světla a zapojit je do svých akcí. Obsah je to, co človek chová v mysli, ale co nestaví na odiv. A my máme odiv rádi.
Jungova teorie o rasové paměti a nevědomí přináležitosti ke kolektivu, mýty tak složité, tak víceurovňové, tak hluboce pronikající do samé podstaty daného problému, tak symbolicky odhalující samé jádro věcí, že nedokážeme vysvětlit, jak lidská, zvířecí či jiná inteligence může mít k podobnému materiálu přístup. Možná, s tím má skutečně co dělat nějaká forma paměti...

Tohle říká mnoho... opravdu velice mnoho. Jak vnímáme umění? Jak vnímáme realitu? Opravdu je pro nás nutně realita tím co skutečně vnímáme? Kolik lidí se nad tím zamyslí?:)

technická zpráca číslo 26

Zdravím všechny čtenáře i nečtenáře! Zajímá vás co se tu v příštím týdnu objeví? Mat otázka z Ess číslo 11 a možná i 14 a pak samozřejmě report z DOX a Domu u zvonu. A primárně přepečlivý výběr filmů z anifestu (pro rejpaly NE Persepolis to nebude !)A pokud se dostanu k tomu, tak možná i záznam z akce milujeme zimu a další realizace 3 nápadů (včetně matritního plakátu)

DOX a spol

report se připravuje! Minimálně zajímavý výklad paní kurátorky z výstavy Veroniky Bromové (vysvětlete mi proč mám zakodované Eva Bromová!)
Momentálně jsou ale již se skví foto na netu :-)

Anglické jahody

V horkém létě se mladý muž Tomáš Sinek chystá odjet na „sběr jahod" do Anglie. Zdá se, že rodina – otec, maminka a babička nemá jiné starosti než vypravit potomka na cestu, i když – jak to vypadá, ne všichni s jeho rozhodnutím souhlasí. Situace však zase tak jednoduchá není. Jsme v Československu roku 1968. Tomáš stráví s kamarády a dívkou Táňou bujarou noc před odjezdem. Ráno však začnou otcovy podezřelé telefonáty s kolegou Vránou, plné tajných informací, maminka dělá zásoby a babička pláče. Tomáš spěchá na nádraží, Praha je však vylidněná a žádné vlaky nejedou. Tomáš nepovažuje situaci zdaleka za vážnou, a tak ho nějaký den zpoždění ani příliš netrápí. Toho srpnového rána se však radikálně změnily osudy tisíců lidí.
Psal se 21. srpen 1968 a za pár okamžiků se otočí i život Tomáše, jeho rodiny a jeho přátel. Jejich osudy se dramaticky propletou s osudy lidí, kteří se v tehdejším Československu ocitli nikoliv z vlastního rozhodnutí. Přijeli sem plnit rozkazy, aniž jim pořádně rozuměli a často ani netušili, jak moc poznamenávají životy lidí a země, kterou neznali a do níž je jednou v noci prostě poslali. Příběh filmu Anglické jahody se mohl odehrát vlastně v jakékoliv době, která se tak trochu vymkla z kloubů. Je osudovým milostným příběhem mladých lidí, kteří chtěli mít chvilku času na lásku, ale ocitli se v nesprávnou dobu na nesprávném místě. A stejně tak je osudovým příběhem generací, jejichž sen o svobodě a obyčejně šťastném životě byl právě téhle srpnové noci násilně přerván.
V hlavních rolích filmu Anglické jahody se objeví řada hvězd domácí divadelní, televizní a filmové scény v čele s Viktorem Preissem a Pavlou Tomicovou. Do úloh mladých hrdinů vybral Vladimír Drha herecké talenty jako je Ivan Lupták, Marie Štípková nebo Richard Zevel. Ve filmu bylo samozřejmě třeba obsadit i role ruských vojáků. Pro postavu Lebeděva, vojáka, který zásadním způsobem vstoupí do života našich hrdinů, našli režisér a producenti na zahraničním konkursu herce Alexeje Bardukova, který je ve své zemi označován za ruského Brada Pitta a před nímž se otvírá i perspektiva mezinárodní kariéry.

Hamlet

Být, nebo nebýt? To je to, oč jde!
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít?

Poznámka: v některých překladech lze také nalézt žít, či nežít... Bohužel je to myšlenkově nepřesný překlad. Protože pokud budeme puntičkáři, tak Hamlet neřeší otázku života a neživota ale bytí jako existence a nebytí jako její popření.

Originál: 

To be, or not to be, — that is the question: —
Whether 'tis nobler in the mind to suffer
The slings and arrows of outrageous fortune,
Or to take arms against a sea of troubles,
And by opposing end them? — To die, to sleep, —
No more; and by a sleep to say we end
The heart-ache, and the thousand natural shocks
That flesh is heir to, — 'tis a consummation
Devoutly to be wish'd

Technologie naší/vaší/jejich nahrávání

Technická změna :) 

jelikož nejsem schopnej dokopat se k nahrávání fotek na blog (protože picasa prostě narává jen po 4 kusech!) tak všechny budoucí fotky najdete na http://picasaweb.google.cz/ikarysan část se samozřějmě bude dál objevovat tady, ale bude to jen a jen výběr.

Pinakothek der moderne - Mnichov

Pinakotéka - od renesance název označuje veřejnou obrazárnu. Původ tohoto oznažení nás zavede až do starověkého řecka, kde název Pinacoteca nese jedno z křídel chrámu na akropoli. Zde byly ukládány darované obrazy (votivní obrazy).

Nejvýznamnější Pinakotéky patří i k nejslavnějším muzeím v evropě. Především pak:

 

Alte Pinakotek v Mnichově (ještě o ní uslyšíme podrobněji v další části článku).

Benátská Gallerie Dell'Academica (v ní je k vidění socha Davida od Michalangela). 

Uffizi ve Florencii - největší renesanční pinakotéka. Původně centrum správních úřadů Florencie.

National Gallery of London - zaloena v 19. století obchodníky na podnět Hraběte Roberta Bankse Jenkinsona. Hlavním účelem bylo zpřístupnění zbírek různých výtvarnýc škol veřejnosti. Otevřena byla v roce1824 na Trafalgar Square kde galerie sídlií dodnes.

Nyní zpět k Pinakotece v Mnichově. Galerie se dnes skládá ze tří samostatných celků:

Alte, Neuve a Modern.

Nejstarší z těchto tří byla založena na popud Ludvíka prvního a byla stavěna v letech 1826 až 1836 architektem  Leo von Klenze. Měla se stát domovem obrovské sbírky rodu Wittelsbachů, kteří tuto sbírku budovali po téměř tři staletí. Nejvýznamějším obrazem z těchto sbírek je Alexndrova bitva, který je zde dodnes uložen. 

Nejnovější budova moderního umění jejíž stavba stála téměř 121,5 milionu euro byla stavebně realizována v letech 1996 až 2002. jejím autorem je architekt Stephan Braunfels. Vyniká svojí monumentálností. Vnitřní velkorysostí. Budova jejíž plášt je z pohledováho betonu v sobě skrývá 4 oddělené části zbírek - design, architketuru, grafiku, umění. Výsledek je naprosto úžasný.

Autor o projektu řekl (a myslím, že záměr se podařil):

"Nechtěl jsem navrstvit různá muzea této budovy prostě na tři roviny. V suterénu novu sbírku, v přízemí muzeum architektury, státní grafickou sbírku, všechny prostory s nestálými výstavami, a v prvním patře státní galerii moderního umění. Chtěl jsem navzájem provázat tyto roviny též vertikálně." tvrdí Stefan Braunfels. "To je dosaženo velikými schody rozšiřujícími se do trychtýře nahoru a dolů, které vedou návštěvníka ze suterénu nové sbírky diagonálně celou budovou až k prvnímu patru státní galerie".  

Fotky atd na: http://www.facebook.com/album.php?aid=2006916&id=1468237720