Postmoderní fotografie (Robert Silverio)

Práce se zabývá hlavními tendencemi tvůrčí fotografie v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. Snaží se najít příčiny, které vedly k vzniku daných výtvarných jatyků, a objasnit je i skrze svéru společenského dění. Je rozdělená do dvou částí. Část první analyzuje problém teoreticky, část druhá sleduje konkrétní vývoj a konkrétní projevy.

Nebudu spekulovat o tvůrčích tendencích let jimiž se má zabývat. Ani o jejím rozdělení jež je poměrně jasné a logické.

Z kapitol mě nejvíce zaujaly: Co znamená umění pro konzumenta? Co znamená umění pro autora? Pluralita umělecké kritiky. Druhá část zabívající se ve velké míře Mixed médii a inscenované fotografie v postmoderně je už možná pokulhávající a vyvolávající méně otázek a méně vlastního přemýšlení o momentech „no jo“ ani nemluvě.

V kapitole Postmoderna ve fotografii můžeme polemizovat nad tím jak dalece je volba techniky odvislá od samotného díla a naopak. Faktem je že tato svoboda bez nutnosti obhajoby je zřejmá a správná, ikdyž uvědomění si důvodů volby je v takovém momentu také nutnou otázkou. Ale porovnávat Časopis a výstavu aby se dokázala tendenčnost?

Otázky ekonomičnosti umění a fotografie... název kapitoly jako takový je částečně zavádějící, ano je sice rozdělena na několik částí a podčásti ale směšování reálných uvědomělých tendencí s ryze naivním sledováním vývoje a hledáním a posouváním možností daného vyjadřování je samo o sobě dosti nebezpečné, snad raději ani nemluvě o připodobnování principum trhu. V části Co znamená umění pro konzumenta? Mě zaujala jedna z myšlenek, jež se věnuje problematice kýče jako součásti jakéhosi emočně sociálního trenažéru. Kýč nás provokuje, uráží naši intelektuální úroveň o níž jsme přesvědčeni. Neposouvá nás, nic nám nedává.není tím trenažérem, ale zárověň se dotýká naší hrdosti diváka jež je trénovaný a proto danou věc považuje za kýč (což se o „netrénovaném“člověku říct nedá.) Je však s podivem, že při takto dopodrobna rozebrané problematice je opomenuto záměrné zneužití kýče k provokaci! Jeho zámerné přimíchání, zapojení do pluralitního díla právě za účelem naší provokace naší hrdosti a pýchy... v dalšícg částech vztahu umení a autora, efektyvita a styl atd. Člověk nabude dojem jakési prvoplánovitosti a podbízivosti vývoje, usnadnit si práci jako primárín cíl, hra na efekt za co nejmenší námahy jako absolutní prim a vlastně i jediný důvod. Proč? Není to pouze jedním efektem a motorem? Zdaleka ne nejvýznamější? Tuto možnou polemiku autor absolutne ignoruje, což je celkem škoda.

Faktem je, že první část knihy je mnohem výživnější než druhá (jakýsi rychlokurz fotografií a tendencemi v tomto mediu posledních dvaceti let.) a z toho to pohledu vám dá mnohé, položíte si pousty otázek an které začnete heldat odpověď. Na mnohé si ji najdete práve díky knize jež vás donutí se dál zajímat. Lze ji považovat za jakousi návnadu do problematiky. Rozhodně se pak na mnoho věcí budete dívat jinak a v tomto pohledu plnohodnotně plní svůj účel. (navíc se dá i slušně číst tak po 40. straně.)

Once

Tak předevčírem jsem si to šinul kolem našeho veleslavného kina a vzpomněl na Terezku, jak říká, že by ráda šla do kina na nějaký film ( tentokrát ve stylu film na prvním místě a ne jako zvuková kulisa k všelijakým nemravným nepravostem ). Upoutal mne totiž plakát k filmu Once. Ano k tomu donekonečna omílanému nízkorozpočtovému filmu, který u nás moc lidí zase nevidělo.



Něco k ději. Film se odehrává v Dublinu, naši dva hrdinové jsou postarší ( prý) muž se snem živit se hudbou který dělá u otce v opravně vysavačů, vetšinu dne ale trávi na ulici hraním na kytaru, přes den slavne písičky, v podvečer svoje vlastní. Potkává přistěgovalkyni z česka jež prodává květiny na téže ulici, při první rozmluvě mu slíbí, že přinese lux který má rozbitý, druhý den to skutečně udělá ( fakt ho po ulici táhne za tu hadici! ) zjišťuje o ní že je výborná pianistka a společně mají jeho písničky něco co jim chybělo. Pomáhá mu otextovat některé jeho výtvory. Nahrají desku, ona se do něj zamilovává. Při natáčení desky nadchnou všechny spolupracující. Má to ale háček, ona je vdaná s dcerkou a otcem stále doma v ČR. Po natočení desky se zamýšlejí nad tím co dál. Jaký je konec filmu? Tipněte si...!



tak toto jest extrémě zkrácený a okousaný děj. Myslím, že film je opěvovaný právem. Písničky jsou hlavním motivem, prolínají celou dobu dějem a neruší, není to pauza na doběhnutí na záchod. mají svůj důvod logičnost v textech a hlavně posunují příběh dál. Nejen časově a událostmi ale i hloubkou toho co prožívají postavy na plátně ale i vy jako diváci. To se dá říci například o Falling Slowly ( nominace na Oskara). Once ukazuje lásku takovou jaka je, často nereálná, ukazuje to co kždý z nás jednou zažil. Zamilování se které není reálné, které skončí mávnutím proutku protože jí nelze rozvinout. Proč? manželství vzdálenost, budoucnost cesty každého vedoucí jinudy ať chceme nebo ne. Je to příběh s autenticitou která až zamrazí. Ukazuje život takový jaký je, bez příkras ani zbytečných hororových scének, a tragických okamžiků kdy se hrdina meloucí z posledního odhodlá k poslednímu výpadu a tak získá vysněnou princeznu.


v pěti slovech: Příběh hudby a lásky bez příkras.
A recenze? - Krása v jednoduchosti a prožitku, okamžiku souznění.

Názor na film si udělá každý asi sám. Snad jen ještě něco k suchým faktům.

Hlavní role:
Markéta Irglová
Glan Hansard

Režie:
John Carney

Scénář:
John Carney

Kamera:
Tim Fleming

Vedlejší role:
Bill Hodnett, Darren Healy

Ještě pro zajímavost. Celosvětově film vidělal k dnešnímu dni $15,881,504 celosvětově. Polovina připadá na Irsko.