CHINESE DEMOCRACY

Asi největší jebovka týdne co přehlušila i ztrátu peněženky... Haleluja dožil jsem se toho....!!!!!

c

Guns'n'roses - chinese democracy

Hovory k sobě

Hlavní cěcí je, že tohle je vlastně pouze ukázka toho celého cyklu co je v plánu :-)

Procházel jsem si tak nějak stránky FUDu (důvod poněkud tristní) a narazil na ateliér interaktivních médií (mimochodem veeelice zajímavý!) a v položce o ateliéru jsem našel úžasnou myšlenku.

Lidé, které zajímá svoboda, opravdová svoboda, musejí nejdřív s pomocí stylu změnit obsah. Pokud je náš styl skutečně mistrovský, plynulý a dokonalý, pokud je proměnlivý a završený, pak jej můžeme povýšit nad obsah. Můžeme nechat útržky barev, elektřiny a světla a zapojit je do svých akcí. Obsah je to, co človek chová v mysli, ale co nestaví na odiv. A my máme odiv rádi.
Jungova teorie o rasové paměti a nevědomí přináležitosti ke kolektivu, mýty tak složité, tak víceurovňové, tak hluboce pronikající do samé podstaty daného problému, tak symbolicky odhalující samé jádro věcí, že nedokážeme vysvětlit, jak lidská, zvířecí či jiná inteligence může mít k podobnému materiálu přístup. Možná, s tím má skutečně co dělat nějaká forma paměti...

Tohle říká mnoho... opravdu velice mnoho. Jak vnímáme umění? Jak vnímáme realitu? Opravdu je pro nás nutně realita tím co skutečně vnímáme? Kolik lidí se nad tím zamyslí?:)

technická zpráca číslo 26

Zdravím všechny čtenáře i nečtenáře! Zajímá vás co se tu v příštím týdnu objeví? Mat otázka z Ess číslo 11 a možná i 14 a pak samozřejmě report z DOX a Domu u zvonu. A primárně přepečlivý výběr filmů z anifestu (pro rejpaly NE Persepolis to nebude !)A pokud se dostanu k tomu, tak možná i záznam z akce milujeme zimu a další realizace 3 nápadů (včetně matritního plakátu)

DOX a spol

report se připravuje! Minimálně zajímavý výklad paní kurátorky z výstavy Veroniky Bromové (vysvětlete mi proč mám zakodované Eva Bromová!)
Momentálně jsou ale již se skví foto na netu :-)

Anglické jahody

V horkém létě se mladý muž Tomáš Sinek chystá odjet na „sběr jahod" do Anglie. Zdá se, že rodina – otec, maminka a babička nemá jiné starosti než vypravit potomka na cestu, i když – jak to vypadá, ne všichni s jeho rozhodnutím souhlasí. Situace však zase tak jednoduchá není. Jsme v Československu roku 1968. Tomáš stráví s kamarády a dívkou Táňou bujarou noc před odjezdem. Ráno však začnou otcovy podezřelé telefonáty s kolegou Vránou, plné tajných informací, maminka dělá zásoby a babička pláče. Tomáš spěchá na nádraží, Praha je však vylidněná a žádné vlaky nejedou. Tomáš nepovažuje situaci zdaleka za vážnou, a tak ho nějaký den zpoždění ani příliš netrápí. Toho srpnového rána se však radikálně změnily osudy tisíců lidí.
Psal se 21. srpen 1968 a za pár okamžiků se otočí i život Tomáše, jeho rodiny a jeho přátel. Jejich osudy se dramaticky propletou s osudy lidí, kteří se v tehdejším Československu ocitli nikoliv z vlastního rozhodnutí. Přijeli sem plnit rozkazy, aniž jim pořádně rozuměli a často ani netušili, jak moc poznamenávají životy lidí a země, kterou neznali a do níž je jednou v noci prostě poslali. Příběh filmu Anglické jahody se mohl odehrát vlastně v jakékoliv době, která se tak trochu vymkla z kloubů. Je osudovým milostným příběhem mladých lidí, kteří chtěli mít chvilku času na lásku, ale ocitli se v nesprávnou dobu na nesprávném místě. A stejně tak je osudovým příběhem generací, jejichž sen o svobodě a obyčejně šťastném životě byl právě téhle srpnové noci násilně přerván.
V hlavních rolích filmu Anglické jahody se objeví řada hvězd domácí divadelní, televizní a filmové scény v čele s Viktorem Preissem a Pavlou Tomicovou. Do úloh mladých hrdinů vybral Vladimír Drha herecké talenty jako je Ivan Lupták, Marie Štípková nebo Richard Zevel. Ve filmu bylo samozřejmě třeba obsadit i role ruských vojáků. Pro postavu Lebeděva, vojáka, který zásadním způsobem vstoupí do života našich hrdinů, našli režisér a producenti na zahraničním konkursu herce Alexeje Bardukova, který je ve své zemi označován za ruského Brada Pitta a před nímž se otvírá i perspektiva mezinárodní kariéry.

Hamlet

Být, nebo nebýt? To je to, oč jde!
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít?

Poznámka: v některých překladech lze také nalézt žít, či nežít... Bohužel je to myšlenkově nepřesný překlad. Protože pokud budeme puntičkáři, tak Hamlet neřeší otázku života a neživota ale bytí jako existence a nebytí jako její popření.

Originál: 

To be, or not to be, — that is the question: —
Whether 'tis nobler in the mind to suffer
The slings and arrows of outrageous fortune,
Or to take arms against a sea of troubles,
And by opposing end them? — To die, to sleep, —
No more; and by a sleep to say we end
The heart-ache, and the thousand natural shocks
That flesh is heir to, — 'tis a consummation
Devoutly to be wish'd

Technologie naší/vaší/jejich nahrávání

Technická změna :) 

jelikož nejsem schopnej dokopat se k nahrávání fotek na blog (protože picasa prostě narává jen po 4 kusech!) tak všechny budoucí fotky najdete na http://picasaweb.google.cz/ikarysan část se samozřějmě bude dál objevovat tady, ale bude to jen a jen výběr.

Pinakothek der moderne - Mnichov

Pinakotéka - od renesance název označuje veřejnou obrazárnu. Původ tohoto oznažení nás zavede až do starověkého řecka, kde název Pinacoteca nese jedno z křídel chrámu na akropoli. Zde byly ukládány darované obrazy (votivní obrazy).

Nejvýznamnější Pinakotéky patří i k nejslavnějším muzeím v evropě. Především pak:

 

Alte Pinakotek v Mnichově (ještě o ní uslyšíme podrobněji v další části článku).

Benátská Gallerie Dell'Academica (v ní je k vidění socha Davida od Michalangela). 

Uffizi ve Florencii - největší renesanční pinakotéka. Původně centrum správních úřadů Florencie.

National Gallery of London - zaloena v 19. století obchodníky na podnět Hraběte Roberta Bankse Jenkinsona. Hlavním účelem bylo zpřístupnění zbírek různých výtvarnýc škol veřejnosti. Otevřena byla v roce1824 na Trafalgar Square kde galerie sídlií dodnes.

Nyní zpět k Pinakotece v Mnichově. Galerie se dnes skládá ze tří samostatných celků:

Alte, Neuve a Modern.

Nejstarší z těchto tří byla založena na popud Ludvíka prvního a byla stavěna v letech 1826 až 1836 architektem  Leo von Klenze. Měla se stát domovem obrovské sbírky rodu Wittelsbachů, kteří tuto sbírku budovali po téměř tři staletí. Nejvýznamějším obrazem z těchto sbírek je Alexndrova bitva, který je zde dodnes uložen. 

Nejnovější budova moderního umění jejíž stavba stála téměř 121,5 milionu euro byla stavebně realizována v letech 1996 až 2002. jejím autorem je architekt Stephan Braunfels. Vyniká svojí monumentálností. Vnitřní velkorysostí. Budova jejíž plášt je z pohledováho betonu v sobě skrývá 4 oddělené části zbírek - design, architketuru, grafiku, umění. Výsledek je naprosto úžasný.

Autor o projektu řekl (a myslím, že záměr se podařil):

"Nechtěl jsem navrstvit různá muzea této budovy prostě na tři roviny. V suterénu novu sbírku, v přízemí muzeum architektury, státní grafickou sbírku, všechny prostory s nestálými výstavami, a v prvním patře státní galerii moderního umění. Chtěl jsem navzájem provázat tyto roviny též vertikálně." tvrdí Stefan Braunfels. "To je dosaženo velikými schody rozšiřujícími se do trychtýře nahoru a dolů, které vedou návštěvníka ze suterénu nové sbírky diagonálně celou budovou až k prvnímu patru státní galerie".  

Fotky atd na: http://www.facebook.com/album.php?aid=2006916&id=1468237720

Hrátky odpočinkové

Tak nějak jsem se snažil vypnout... no praci každopádně. Takže výsledek je sice nic moc ale snaha tu je očividná! 

Toto

plus toto

Je toto:

Amnesti International

popravdě nejsem vžy příznivcem téhle organizace, ovšem tohel se opravdu povedlo! 

Ale uvedeme se do problematiky. Hlavním motivem byla práva v číně a olympiáda. Přesněji, že má boj za lidská práva pokrčovat i po ní. Vizuál vytvořila francouzská agentura TBWA. 

AI se chtěla s touto kampaní zůčastnit soutěže prestižního mezinárodního reklamního festivalu ve francouzském Cannes s názvem Cannes Lions. Kampaň získala bronzového lva v kategorii Public Awareness Messages. A byla vytvořena ro francouzskou pobočku AI. Nakonec se však rozhodla nevyužít materiál pro jeho brutalitu. (je to ale správná cesta? nejsou čínští

 yšetřovatelé snad mín brutální? pochybuji...)

Coldplay - Viva la vida

Jak již bylo avizováno, tak plalylist jsem opravdu udělal a tady taky JE (bonus, pokud kliknete na název článku máte tam překvápko.. kdo se schválně koukne :-)

Coldplay -Viva la vida

Konečně jsem to stáhnul... lituju, že jsem to neudělal dřív :-) (to o kvalitě asi vypovídá nejlíp a nejvíc)

Konec jež je začátkem

Stál tam, vlastně jenom procházel, a ani na nic nemyslel. Ale přece! Něco ho z toho jeho podivně zasněného světa, kam se opětovně ponořoval a ze kterého asi už návrat nebylo, vytrhlo tak prudce, až měl pocit, že určitě zase zakopl a to vytržení, to že byl prostě jen dopad na podlahu.

 Ale tentokráte ne. Tentokrát to není žádný pád. Z hloubání jej probudil pohled na skupinku 4 klučinů nad něčím se sklánějící a opravdu se bavících… A něco po zemi tahali. Co to může být?! „Asi zase nějaká stupidní zábava partičky pitomců!“ Sám v sobě křikl. Ale je to opravdu tak? Nebo je nám realita reálnější, umístěná přesně tam, kam vlastně chceme, zahalená chomáčem toho, jak chceme, aby realita vypadala. Co když to tak bývá, pak by realita nebyla tou realitou z nejreálnějších… Takový malý svět pro každého zvlášť. Ale ne! Žádná stupidní zábava typu kopání si do nohou nebo do kelímku od kafe z automatu. Něco, co je mnohem ale mnohem zajímavější. Tahání nejmenšího, nejslabšího po zemi a hra kdo ho kopne víc.

.Zarazil se. Určitě ho viděli. Co udělají? Chce jen to zpropadené kafe za sedm korun z automatu, jež tolik připomíná barvou Labe dokonale hnědě zbarvená břečka, která se sice dá vypít, ale o nějakém zážitku se mluvit nedá. Co se bude dít? Utečou? Nebudou mu věnovat pozornost?

Vyřešili to za něj. Utekli. I ten malej. Bitej. Zmizel kamsi na záchody. Asi zkontrolovat jestli má všechny kusy oblečení nepotrhaný. „ Co když mu opravdu něco udělali. Co když brečí a říká si proč on. Proč zrovna on musí být sám.“ Hlavou mu probleskovalo. Kupuje si to podělaný kafe a pořád se snaží zase upadnout do té svojí zasněnosti, ale nejde to, nejde. Sakra co ho jenom tak vytrhuje!

Ano… nedá mi to, co sním je, co se sním děje. Kam Utekl a proč! Honí se mu hlavou. Pak to začalo, další kolotoč myšlenek vzpomínek, ve kterém má pocit, že hodiny ubíhají jako vteřiny. Už ho párkrát viděl, stejná situace podobní lidé i podobné násilí podobný výsměch, strach a útěk pryč. Nedá mu to. Musí to aspoň zkusit. Aspoň jednou, co když přece.

Vešel na záchodky. Zahládl jakési mihnutí za dveřmi a z šumu chodby se zároveň vynořilo šoupání bot o dlaždice. Schovává se. Určitě. Bojí se dalšího kola? Kolikrát to už mohl asi zažít?

                Další rozpomenutí. „ No on je hrozně milej ale davaj mu taky díky tomu pěkně zabrat ty hajzlíci, už na základce to tak bylo i na táboře se našel jeden takovej vůl, o dvě hlavy vyšší, přesně o tolik těžší.“ Už ti to říkala, tupě si odkýval, usmál ses a zamumlal cosi o chudákovi.

Došel až ke druhým dveřím. Další zašoupání. Hned za dveřma. Hromádka neštěstí a smutku co nejvíc se tlačíc za ně, aby nebyl vidět. Už ani to kafe ho nezajímalo.

„Dobrý? Není ti nic?“

Zakroutil hlavou

„Opravdu? Koukám, není to asi poprvé co? Dávaj ti asi slušnou sadu jak jsem tak zahlídnul!“

Přikývl, slzy ani neutíral jen se snažil co nejvíc nebrečet. Bez úspěchu.

Položil mu ruku na rameno.

„ opravdu ti nic není?“

Přitiskl ho.

Rozbrečel se.

Nevěděl co říct.

„Víš co? Až si začnou znova dovolovat anebo ti něco budou chtít udělat nebo tak něco, tak přijď. Já si to snima vyřídim.“

Přikývl a odešel s ním ven.

„Nebo řekni Věře a něco se stim udělá.“  Nezapomněl dodat.

Rozešli se a on zahloubán tentokráte mimo vlastní svět začal přemýšlet, že mít ze sebe radost může být opravdu fajn. Přestat mít pocit zbytečnosti. Snad má možnost říct si, že hra na Mirka není tak špatná a má něco do sebe. I když je zahloubaný ve svém vlastním světě.

 

Možná začínám mít pocit, že až tak zbytečný člověk není. Určitě ale takhle zvláštní pocit jako dnes, jsem nikdy neměl. Zvláštní, ale krásný. Možná je to přeci jen křiklavý, přehnaně Dušínovský. Možná hra na toho hrdinu. Někdy je fajn probrat se z toho „svého“ světa probrat a zkusit si na něj zahrát. Možná to ukáže cestu, možná dá šanci. Ale třeba ne. Určitě to dá možnost něco udělat. Něco správného. Možná…

PLACEBO MEDS

Libi? Nebo ne?

Portishead

Tak, kterej asi tak odadem... Vyhlašuju anketu:-D

LINKIN PARK 2

LININ PARK

Asi by to chtělo větší písmo... ale tak jako nápad by to prošlo neeee?

Nebe peklo ráj