Je to tu, Petřík se překonal, vyřešil technické peripetie a díky tomu můžete byt svědky mojí strastiplné cesty k jakémusi postoji ke kompozici. Cesta to bude velmi zajímavá, od totálního výstřelu absolutne mimo (neni tu) po téměř hudební kompozici :-)
(prvním záchytným bodem pro mě byl Piet Mondrian, to jak dělí plochu na jednotlivé tvary přísně simetrické a neuvěřitelné propracovaně a opravdu promylsene. To je velký rozdíl oprotiabsolutně neřeší nikdo z lidí co výlepovou plochu "obsluhují" přesto to má podobné znaky, jednak tvarosloví ale pak i barevnostné)
Tento krok sem opravdu rychle zavrhl v teto podobe :-)
Přistoupil jsem v další jakési posunovací etude k narovnání nebo spíš z racionalizování té kompozice vytvořené chaotickou kompozicí a zachoval barevnost :-) a začal pracovat s jakýmsi momentem nesouladu, chyby nebo nesrovnalosti.
Opuštění barevnosti a jakási radikálnost :-)
Porád jsem se držel předlohy v podobě plakátové plochy i s možností nejen chyby ale i oddělení jednotlivých ploch od sebe a jejich vymezení.
Finální postoj. Dopracoval jsem se k opravdu radikální pozici. Opustil jsem předlohu, vypustil veškerou barevnost až na černou bílou. Ale hříčka, kdy tvary pořád jsou viditelný překrývají se nepřekrývají? Vždyt je to jendolitá plocha! Ale nedá nám to podřídit se zvyku a tomu co vidíme, vymezenosti plochy. navíc odkaz na plakáty je pořád hmatatelná i v různých šířkách linek :-) až hudební, koukam se na to dost dlouho a fakt me to uklidnuje :-) ach ta skrytá poetika :-). Je to striktní modernistický a minimalistický a přitom vlastně vůbec není!
