Tak, asi mám problém.

No občas bývá všechno jinak, prostě to tak chodí? Asi už je to tak no.... Dlouho se zabývám tím, jestli mi to všecko vždycky stojí zato. Občas dojdu k tomu, že ne. Někdy, ale také k tomu, že jo. Co převládá!!! Co, jen co ? Já ti ani nevím. Vlastně vím. Nemusíš mi tohle říkat. Víme to přece oba! Bojím se, že přijdu o to co mám, ale taky se bojím a myslím si, že jsem už jednak přišel a jednak je to neodvratný závěr plíživě se přibližující.

Ono to tak i bude, nebaví mě to. Ne tak jako dřív? To bych neřekl. Spíš mě to všechno vysiluje. Poslouchaní těch poznámek myšlených smrtelně vážně, až mívám chuť to co je jejich obsahem udělat. Aby byl klid. Tu vyčítavost v hlase lidí co sami nejsou ani v nejmenším bez vinny, nesnáším.
Jo máš pravdu. Není to tak hrozné. Vem si třeba Terku. na poznámky jsem i docela i zvykl. Sice mě začínají štvát víc a víc. A myslí si, že jen tak plácám do větru. Ale i to, že všechno se snaží nějak zaméct pod koberec, aby byl klid. Ale proč? Mám to vůbec chtít vědět? radši ne. Asi to má svůj důvod viď?

Heleď, když už jsem u toho. Nevím co se to opětovně semnou děje. No přesněji vím. Jo je zase zima, je zase málo světla a ty, stejně jako já, si jsi vědoma toho , že to mi nedělá dobře. Že ne všechno co se zdá být v pohodě v pohodě je, že nevím jak z toho všeho ven. A nemám odvahu se na někoho obrátit. Všichni se mají fajn jsou šťastní. Sice serou na mě a to dokonale i přes jejich sliby, ale no to je jedno. Nevím jak z toho. Na koho se obrátit když není na koho. Terka? Jsou to věci o ní. Poslední člobrda co chtěl a dělal to. Tak ten se do mě zamiloval a nemame se už raději nikdy vidět. Asi to tak má být ikdyž je to zlatíčko. ( Asi bych to neměl psát tak jako ten zbytek. Hlavně na tuhle část bude žárlit ).

Radši se už měj. Mám tě rád.

P.S Znovu ti napíši, toho bych se nebál. Vždycky tam budeš schovaná... !!!!

S láskou Ikary Michalko.

Někdy, než vstanu tak sním.

Poslední dobou, když se vzbudím, přemýšlím co mne čeká v těch příštích 24 hodinách. Nakonec si řeknu, že to nechci raději ani vědět. Říkám si ale taky ještě jednu věc, co bych vlastně tměnil na tom včerejšku. Často vlastně ani nevím co. Někdy mě jasný odpoveď napadne. Třeba to obligádní nemám být tak nepříjemný, měl jsem to očekávát a ustát to a nebýt takový vždyť se znám přeciš.. Ale někdy, jen někdy, mě napadá onkrétněší podoba ala neměl jsem jít tam a tam, neměl jsem se vzbouzet, a nebo. Měl jsem tomu dnu předejít, definitivně.

Třeba dneska, vstal jsem a jako obvyklepřemýšlel kolik času si můžu dovolit než se budu muset sebrat osprchovat a jít do školy, ale napadlo mě ještě něco. Když jí napíši bude ráda nebo se na mě naštve i za to málo? Odepíše vůbec? No napadla mě ještě jedna věc. Má cennu si kazit den tím že jí napíšu... Mam to valstně udělat? Nebo dělat že tu nejsem ? ( to mi jde skvěle! ) Nakonec jsem napsal, večer a moc nelitoval že jsem to udělal až tak pozdě, vlastně jsme si toho moc nenapsali ani. To je na tom asi to nejvtipnější. Vždy se cítím provinile když mi řiká , že ji nepíši a vim, že má pravdu. Pak to zkouším, ale vypadáto očicvidně že otravuju nebo nemá kredit. Občas si řikám jestli mám takové štěstí, že pokaždé když ji napíšu ji dochází. No jsem to ale lucker ne??? :-)

Ale vraťme se, milý čtenáři, raději zase na počátek našeho příběhu, přesněji mojeho. Tak, jak se mi začal odvíjet před očima dnes ráno.

Zase ten zpropadený budík začal pískat tím nesnesitelným tempem. Nenávidím ho, jednou ho fakt hodim na zem z postele a rozdupu na atomy! Vstal jsem nakonec po několikerém pokusu o usnutí a zaonačení to na chybu matrixu co má za vinnu nefunkci budíku. Kouknul jsem se na mobil kde se skvěla ikonka SMSky, helemese! Copak píše? Kalhoty už mám nasobě a snažím se si správně zapnout knoflíčky nakošily, a už čtu: Ahoj, preju pekne vstavani, ja ted radeji du pryc protoze tohle vsechno nema cennu nenavidim to tu, utecu naporad. Miluju te.
Achjo, tak to tu máme všechno znovu? Co vlastně dělám špatně? Ale ne ono to bude dobré, nebud dělat hlouposti není taková už. Nedělá to a ví že í věřim a že by mne sklamala. Odepsal jsem že emigrujem do Kanady a utíkal něco zdlábnout. Rychle ještě připravit věci do školy a bude to. 6 Hodin výuky se dá přežit, praktika jsou zatím spíše hra s mikroskopem na téma kdo si dřív vyšťouchne oko, takže to bude taky pohodička. Akorat ten můj prúšvihář nějak neodepisuje. No nebudem přeci plašit nééé? Tak jsem přežil jdene den. dva tři čtyři, týden dva tři , měsíc. každý den, to zpráva bez odezvy.Vlastně už nikdy žádná nepřišla. Tak skončil sen malého chlapce. Stál, koukal. Slzičky mu tekly po tvářích a rozcuchané vlasy začaly moknout od deště, pořád tam stál. Prázdnýma očima koukal do dálky a plakal. Proč vlastně malý chlapec plakal když kluci nepláčou? Pláčou nebojte, ale tohle nebyly chlapečci ale chlapeček. Proč ten modrooký chlapeček plakal? Pro déšť? Pro zimu? "Možná proto, že mu vzali naději." Otočil jsem se, a uviděl tmavovlásku s modrýma očima co pomalým krokem šla proti mě. Nikdy. NIKDY neber někomu naději. Protože pak se z každého stane takovýhle chlapeček nebo holčička. Zůstanou uprostřed ulice v dešti samotní jen se svojí samotou. " Jen se podívej, kdo myslíš že ji sebral jemu?" A ukázala na toho chlapečka. Kyž jsem se na něj podíval, věděl jsem, že ho znám. Stál jsem tam a věděl, že jsem to vlastně já. Podíval jsem se na moji průvodkyni. "Ty, nikdo jinej" se mi vybavilo. A v jejích očich se zaleskly slzy. "Promiň" Řekla, a odešla. Stál jsem tam a nedokázal jsem se ani hnout. a zašla za roh.

Takhle jsem se opět navrátil do reality, koukal do strapu zabořený do polštáře a tekly mi slzy. Neber nikdy nikomu naděje... Znělo mi v uších.

Deník - III.díl

„Hlupák, hlupák jsi co si ničeho neváží!“ S těmio slovy se zprudka vbudil a posadil. Další noc plná nočních můr... „Minulost nás nakonec zastihne, nepřipravenné zlomené bez víry a možnosti se bránit. Málokdo obstojí a zdvihne se v hrdosti a nezlomnosti!“ Říkávala, asi věděla hodně otom co říká.

Bloumal ulicemi a vzpomínal na svůj zpackaný život, zamyšlený nevnímal okolní ubíhající svět náramně zrychlený, šel a šel nevěděl kam. Nakonec se zastavil před vlastním domem, ani nevěděl jak se tam dostal. Stále zahloubán v sobě samém vyšel do patra a automaticky šáhl po klice. Bylo odemčeno ale ve svém opojní patláním se v sobě samém tomu nevěnoval pozornost.z přemýšlení jej vytrhl až pokárání. „ Než člověk vchází do cizích dveří alespoň zvoní nebo klepe.“ Překvapeně vzhlédl a rozhlédl se. Nepoznával svůj pokoj předsíň, nic. Pohlédl na slečnu jež jej s klidem pokárala a čekala na odpověď. Husté kadeřavé vlasy splívaly v pravidelných vlnách k ramenům, velké modré oči se zanořovaly do jeho bázlivého obličeje hledajíc přísně odpověď na jasnou otázku, co tu dělá?. „Já, já , já mám být u sebe doma...“. „No možná máš ale nepamatuju si že bys bydlel tady čoveče. Ale kyž už tu jsi tak se aspoň posaď ztajímlo by mě jak si někdo splete dveře a nedojde mu to ani když mu to někdo řekne.“

„Jo jo bylo to tenkrát podivné setkání. Došlo mi nakonec že kolem ní chodívám už několik let , sousedka se kterou se nezdravím tušíme že tu ten druhý je ale nic víc neznamená potkáváme se občas a tím to hasne. Člověk kní choval pocit dúvěry aniž by vědel proč mohl sní mluvit aniž by se obával že mu ublíží už jen tím cc o něm ví. Chovala takovou dúvěru i ona k lidem? Ani zdaleka ne. Bála se jich, jakoby byla z jináho světa, nepatřila sem. Příliš krutý příliš sobecký a příliš bez pochopení,takový byl svět venku pro její duši a srdce. Aspoň to sem se oní dozvěděl.“

Postupně se vytah prohluboval, oba jsme začínaly zjišťovat kolik máme společného, až nakonec došla řeč i na frustraci ze světa a strach zněj. I to sme měli společné oba z jiných důvodů, ty si každý nechával pro sebe, bylo to tak možná lepší jsou zákoutí duše kam se obává vcházet sám její nositel natož cizí člověk ikdyž tak blízký....

Odložil tužku, už jej bolela ruka, pomalu pročítal to co napsal. Pár řádků. V tom zas ten hlásek! „Mno tak si nám napsal začátek toho co si zažil, schrnutí toho co už si do sešitku psal, vzpomínáš?!“ „Jo vpomínám to se neboj..“ „Myslíš že to byla tvoje chyba??“ Mám z toho takový dojem, snažím se mu vzdorovat ale pomaloučku dochází síla, chtěl bych jit zaní daleko.“ „Tak co ti brání? Žeby to co si myslím, a co oba víme?“ „Jo pocit povinnosti a dlužnictví máš pravdu.“ „Možná že i hrdost ale občas je berlou nejistáho člověka na to pamatuj.“

„Jen se posaď.“ Vybýdla jej. Posadil se jakoby automaticky a ona si přisedla kněmu. Tak blízko že slyšel její dech a cítil její vůni. Modrýma očima se stále vpíjela do jeho obličeje. Otočil se na ní a všiml si jak krásné má rty. Krvavě rudé. Usmála se a její úsměv odhalil nádherně bílé zuby.

Deník - II.díl

Zápis se zvětšoval, slov přibívalo netušeným tempem, řádky se naplňovaly jako řeka v prudkém dešti. Náhlé vnuknutí? Jakoby pohasínající noc zkrotila proudící myšlenky. Krotitel práskl oslnívím bičem z ranních parsků slunce. Úsvit konec další probdělé noci, další čárka do dlouhého seznamu horečných dní plných snah zachytit a zklidnit tok myšlenek, další noc další den v dlouhé řadě, předlouhé avšak tak krátké pro skutečně šťastný život i lidem jímž není přán.

Zápis byl dokončen. Krásná otázka stála na konci toku pocitů, ukázky nesmírného strachu, snah pochopit a být chápán, ale ne litován, tak jako na konci příběhu jenž před pár dny skončil. Příběhu naplněného láskou, nesklonou hrdostí, oddaností, pochopením a smutkem příliš těžkým na smíření se sním, také i tím nejhorším, bezmocností... „Čím se mám za toto odměnit, a kdo odměňuje mne?“ Otázka s tolika otazníky...

„Najdu na to někdy odpověď?“ Zvolal. „Nevím, asi ne, možná, možná kdybys nebyl takový jaký seš, dostal bys ji, ale seš tím kým seš, a i To má své výhody.“ kontroval mu vnitřní hlas. „Jaké, jen jaké!“

Deník

Ach tak málo stačí, aby člověk opětovně přicházel o iluze. Pomyslel si zvedajic se z pohovky v rohu pochmurně setmělého pokoje působyl stísněným domem, matné barvy v tmavém nádechu jen podtrhovaly chmurnou atmosféru venkovního podzimního večera. Zkoušel už podruhé napsat deník. “Aspoň stránku, dvě!“ Křikl na otevřený sešitek do něhož občas vypisoval své chmury, strachy i nadšení. Proč toho nejsem teď schopný? Myšlenky letí jedna za druhou aniž by po sobě zanechaly známku své byť krátké přítomnosti a existence. Nemohl zadržet tok myšlenek, ikdyž byl jinak klidný až ho to překvapovalo. Možná smířený s osudem smolaře jenž mu byl udělen. „Kdybych věřil na znovuzrození, jak těžkých zločinů sem se dopustil?“ povzdechl si. Smrt přichází blíže a blíže obchází jako bezcitně milosrdný přízrak, každou vteřinou našeho života má možnost vztáhnout ruku a zadusiti ho. U někoho to udělá hned, u někoho jí to trva roky, někdy i desetiletí. A u některých i staletí? Kdo ví... Tak začínaly první slova dalšího neveselého zápisu v deníku, začal je psát z náhlého vnuknutí, byla to jediná myšlenka co mu utkvěla v hlavě natolik dlouho, že ji stihl zapsat dříve než ji zastoupila další plně odlišná ikdyž taktéž smutná a ponurá myšlenka.