Kdyby byl TGM jako Pilsudski

Říká se, že Češi dnes Masaryka stejně nečtou, znají z něj jen pár hesel a historek. Dnešní připomínka 70. výročí jeho smrti by pak byla jen vyprázdněná povinnost.

Aťsi nečtou. Jednak pořád zůstává strhující příběh muže-bojovníka, který ve věku, považovaném i dnes za důchodový, odjíždí do exilu vytvořit stát, jaký zatím existuje jen jako idea v jeho hlavě. A jednak tu dál přežívají masarykovské principy, vzorce chování. To, co z něj zbývá, až vše ostatní zapomeneme.

Co to je? To nejlépe ukáže silný kontrast, příběh srovnatelný s masarykovským - a tak odlišný, jako se liší Češi od Poláků. Museli bychom si chvíli místo Masaryka představit jiného úctyhodného muže tehdejší Evropy: Józefa Pilsudského, otce moderního Polska.

Muž bez nenávisti

Kdyby byl Masaryk jako Pilsudski, smýšleli bychom o Rusku se zakořeněnou nenávistí. Ale Masarykova studie Rusko a Evropa, která se ocitla na carském indexu, dráždila spíš klidnou přesností. Bystrý cestovatel zkoumá tamní alkoholismus, kastovní společnost předrevolučního režimu, Rusko ho zajímá jakožto sociologa.

V Masarykovi chybí nenávist. I Leninovy bolševiky hodnotí jako posmutnělý znalec těžce zkoušené země - Rus "včera věřil popovi, dnes věří socialistickému agitátorovi". A krátce vystihuje: "Základní lež komunismu je právě, že každý má chtít, co má soused, a každý má být, co je druhý."

Zato Józef Pilsudski měl všechny důvody Rusy nenávidět. Na více než století si Polsko rozparcelovali tři imperiální sousedé, přičemž podmínky ruského záboru - kde žila Pilsudského rodina - byly vůbec nejhorší. Zamlada skončil na pět let na Sibiři kvůli křivému obvinění, že se podílel na studentském spiknutí s cílem zavraždit cara (ano, totéž spiknutí, o němž jsme se učili za komunismu, protože byl při něm zatčen i starší bratr Vladimíra Uljanova-Lenina).

Polští šlechtici měli na Sibiři ještě horší podmínky než ostatní, nedostával ani vyhnanecké kapesné. Ruští dozorci ho při jedné vzpouře tak zmlátili, že přišel o dva zuby. Po protestní hladovce málem umřel na samotce v sibiřských čtyřicetistupňových mrazech.

Co je to teror

Možná bychom dnes smýšleli jinak o terorismu a mezích ozbrojeného odporu. Pilsudského pololegální bojůvky (později známé jako "střelci") musejí operovat na ruském záboru, kde jsou všechny prostředky povoleny.

Jen v roce 1906 zabijí 336 představitelů ruské moci. Dva roky poté přepadnou vlak vezoucí peníze do Petrohradu (pravda, jsou to vybrané daně z polského území). To zní mašínovsky, ne masarykovsky.

K Masarykovi patří odvaha - odvaha stát proti většině, jde-li o pravdu v boji o Rukopisy nebo o nevinu židovského mládence Leopolda Hilsnera. (A bojovat třeba i sám se sebou: v Rozhovorech s TGM přiznává, že antisemitské pověry musel v sobě celý život rozumem překonávat, vždyť ho v nich vychovala vlastní matka.)

Samozřejmě: československé legie střílely a zabíjely, tolstojovské nenásilí Masaryk neuznával. Ještě v 83 letech vede Masaryk vojenskou přehlídku na koni: demonstrativní ukázku síly proti hitlerovskému Německu. Čechoslováci popravují okupanty (nejen Heydricha) - ale v regulérní válce. Ale v kořenech Československa chybí terorismus, proto si ho dnes tak obtížně umíme představit.

Projekt Prométheus

K Pilsudskému patří velkolepý "Projekt Prométheus", který by osvobodil Litevce a Ukrajince z ruského područí a vytvořil "mezimořskou federaci" od Baltu až ke Krymu. Na východ jsou dveře otevřené, říká Pilsudski, a proniká do sovětského území přes 200 kilometrů hluboko. (Při následné sovětské protiofenzívě taktak ubrání Varšavu. Oponenti mu vytkli, že dobrodružně spolehl na "zázrak", dnes Poláci mluví o "zázraku na Visle" s posvátnou úctou.)

Oproti tomu jsou Češi přízemní a uměření. Když musejí po válce na Polácích vybojovat sporné Těšínsko, klíčové železniční spojení se Slovenskem, nezacházejí do vnitrozemí dál, než jim mocnosti Dohody dovolí. A pokud se po válce zasnili nad romantickou možností "koridoru k Jaderskému moři" nebo "africké kolonie v Togu", bylo to na chvilku - a pak rychle do masarykovské drobné práce.

Z ruského vlivu nevytáhli víc než Podkarpatskou Rus. Ale přes všechny výhrady vůči necitlivosti pražské vlády tam znatelně zlepšili život. Těch dvacet meziválečných let zůstalo pro Rusíny jednou z nejlepších chvil ve 20. století.

Ten, který se nemstí

Masaryk nikdy neměl tak zuřivého a vytrvalého celoživotního soupeře, jakým byl pro Pilsudského antisemitský nacionalista Roman Dmowski. I Karel Kramář byl proti tomu příklad smířlivosti.

I tak je ale pro české myšlení nepředstavitelné, aby otec státu, nespokojený se slabou demokracií ovládanou jeho soupeři, po čase provedl puč. A to nikoli puč nekrvavý a téměř v mezích ústavy, jak tady bývá tradicí, ale s 379 mrtvými a skoro tisícovkou raněných. (Možná bych jich bývalo i víc, ale Pilsudskému tenkrát v květnu 1926 pomohli socialističtí železničáři, kteří stávkou odřízli vládní vojska od Varšavy.) Pilsudski pak zřídil tvrdý karcer pro politické vězně, Berezu Kartuzskou.

Masaryk se ukazuje spíš ve známém příběhu s Ferdinandem Peroutkou: když ho drzý mladík kritizuje, poskytne mu velkorysý dar na vlastní časopis. (A i když se mu později časopis nelíbí, je pod jeho důstojnost, aby si stěžoval.)

Když se hlasovalo nohama

Na Pilsudského životopisu lze vidět některé modely chování jeho nástupců - Walesy, Kaczyńských, nakonec i Jaruzelského. Prezident je nadstranický, ale silný, a zodpovídá se - jak stálo v Pilsudského návrhu ústavy pro polskou druhou republiku - jen "Bohu a dějinám".

V tom se s Poláky nikdy neshodneme, jaký veřejný vzor byl lepší. Když se tenkrát v meziválečné Evropě "hlasovalo nohama", emigrace intelektuálních elit postihovala Rakousko či Maďarsko. Nikoli Polsko, nikoli Československo. Pro jednu zemi ale "hlasovali" desetisíce uprchlíků z Hitlerova Německa a ze Stalinova SSSR. A když měli volit, vybrali si Masaryka.

Autor:Tomaš Němeček tomas.nemecek@economia.cz