sobota 11. října 2008

Konec jež je začátkem

Stál tam, vlastně jenom procházel, a ani na nic nemyslel. Ale přece! Něco ho z toho jeho podivně zasněného světa, kam se opětovně ponořoval a ze kterého asi už návrat nebylo, vytrhlo tak prudce, až měl pocit, že určitě zase zakopl a to vytržení, to že byl prostě jen dopad na podlahu.

 Ale tentokráte ne. Tentokrát to není žádný pád. Z hloubání jej probudil pohled na skupinku 4 klučinů nad něčím se sklánějící a opravdu se bavících… A něco po zemi tahali. Co to může být?! „Asi zase nějaká stupidní zábava partičky pitomců!“ Sám v sobě křikl. Ale je to opravdu tak? Nebo je nám realita reálnější, umístěná přesně tam, kam vlastně chceme, zahalená chomáčem toho, jak chceme, aby realita vypadala. Co když to tak bývá, pak by realita nebyla tou realitou z nejreálnějších… Takový malý svět pro každého zvlášť. Ale ne! Žádná stupidní zábava typu kopání si do nohou nebo do kelímku od kafe z automatu. Něco, co je mnohem ale mnohem zajímavější. Tahání nejmenšího, nejslabšího po zemi a hra kdo ho kopne víc.

.Zarazil se. Určitě ho viděli. Co udělají? Chce jen to zpropadené kafe za sedm korun z automatu, jež tolik připomíná barvou Labe dokonale hnědě zbarvená břečka, která se sice dá vypít, ale o nějakém zážitku se mluvit nedá. Co se bude dít? Utečou? Nebudou mu věnovat pozornost?

Vyřešili to za něj. Utekli. I ten malej. Bitej. Zmizel kamsi na záchody. Asi zkontrolovat jestli má všechny kusy oblečení nepotrhaný. „ Co když mu opravdu něco udělali. Co když brečí a říká si proč on. Proč zrovna on musí být sám.“ Hlavou mu probleskovalo. Kupuje si to podělaný kafe a pořád se snaží zase upadnout do té svojí zasněnosti, ale nejde to, nejde. Sakra co ho jenom tak vytrhuje!

Ano… nedá mi to, co sním je, co se sním děje. Kam Utekl a proč! Honí se mu hlavou. Pak to začalo, další kolotoč myšlenek vzpomínek, ve kterém má pocit, že hodiny ubíhají jako vteřiny. Už ho párkrát viděl, stejná situace podobní lidé i podobné násilí podobný výsměch, strach a útěk pryč. Nedá mu to. Musí to aspoň zkusit. Aspoň jednou, co když přece.

Vešel na záchodky. Zahládl jakési mihnutí za dveřmi a z šumu chodby se zároveň vynořilo šoupání bot o dlaždice. Schovává se. Určitě. Bojí se dalšího kola? Kolikrát to už mohl asi zažít?

                Další rozpomenutí. „ No on je hrozně milej ale davaj mu taky díky tomu pěkně zabrat ty hajzlíci, už na základce to tak bylo i na táboře se našel jeden takovej vůl, o dvě hlavy vyšší, přesně o tolik těžší.“ Už ti to říkala, tupě si odkýval, usmál ses a zamumlal cosi o chudákovi.

Došel až ke druhým dveřím. Další zašoupání. Hned za dveřma. Hromádka neštěstí a smutku co nejvíc se tlačíc za ně, aby nebyl vidět. Už ani to kafe ho nezajímalo.

„Dobrý? Není ti nic?“

Zakroutil hlavou

„Opravdu? Koukám, není to asi poprvé co? Dávaj ti asi slušnou sadu jak jsem tak zahlídnul!“

Přikývl, slzy ani neutíral jen se snažil co nejvíc nebrečet. Bez úspěchu.

Položil mu ruku na rameno.

„ opravdu ti nic není?“

Přitiskl ho.

Rozbrečel se.

Nevěděl co říct.

„Víš co? Až si začnou znova dovolovat anebo ti něco budou chtít udělat nebo tak něco, tak přijď. Já si to snima vyřídim.“

Přikývl a odešel s ním ven.

„Nebo řekni Věře a něco se stim udělá.“  Nezapomněl dodat.

Rozešli se a on zahloubán tentokráte mimo vlastní svět začal přemýšlet, že mít ze sebe radost může být opravdu fajn. Přestat mít pocit zbytečnosti. Snad má možnost říct si, že hra na Mirka není tak špatná a má něco do sebe. I když je zahloubaný ve svém vlastním světě.

 

Možná začínám mít pocit, že až tak zbytečný člověk není. Určitě ale takhle zvláštní pocit jako dnes, jsem nikdy neměl. Zvláštní, ale krásný. Možná je to přeci jen křiklavý, přehnaně Dušínovský. Možná hra na toho hrdinu. Někdy je fajn probrat se z toho „svého“ světa probrat a zkusit si na něj zahrát. Možná to ukáže cestu, možná dá šanci. Ale třeba ne. Určitě to dá možnost něco udělat. Něco správného. Možná…

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Sis tu realitu trošku poupravil, ne? Ten závěr s tím, že ho tiskneš k sobě myslím:) Péťa hrdina:-D ale spíš takovej ten Mirek z trička (ten s tou bublinou:-D).
Jinak jsi s tím mile překvapil, můžu potvrdit, že když už člověk jednou něco takovýho udělá, konečně si taky jednou nepřipadá zbytečnej a má pocit, že udělal něco opravdu užitečnýho. I když se ti spousta lidí za to, že jedeš někam se starou paní autobusem jen proto, abys jí ukázal cestu, kam má dojet a neseš jí těžkou tašku, bude smát jak idiot, budeš mít pocit naplnění:-)

Ikary řekl(a)...

ltu cast praveze ne hlavne stim jak se rozbrecel to je popis skutecnosti.. spis ten zacatek je lehce upravenej