patlanina nedokoncene... jak jen pokracovat.

Rozhlížel se svýma mladýma očima. Potažená plátnem z mlhy byla ta podivná scéna. Díval se a rozpoznával jen matné, nezřetelné postavy uprostřed vřavy. Představoval si jaké musí být moře uprostřed bouří.

Ach, už zase ten obličej, ta známě neznámá tvář pokaždé se vynořující z mlhavých závojů jeho vzpomínek, tužeb a strachů. Opět k němu promlouvala aniž by tušil význam slov co neslyšel. Láskyplná ruka jeho vlasti a národa na něj dolehla plnou silou. Už nikdy nebude stejným, stejný člověk a ani národ, svět, realita, minulost. Jeho malý sen o svobodě se rozplynul pod přívalem sobectví a krutosti jeho vlastních lidí. Těch, jež jej bez ostychu vydali na pospas živlům tak jeho, jako jejich, nepřátel.

Přihlížel, jak těžké boty zadupávají jeho sny. A tak to má být, smiř se s tím. Říkávaly mu. Skloň hlavu, přežij a žij. " Copak se dá žít bez snu? " Ptával se jich plamenně. A bojoval... Tak dlouho až jej udolali jeho vlastní přátelé, údajně pro jeho vlastní dobro, ať nepadne do rukou opravdové krutosti systému. Z okna pomohly mu ti jež se staly systémem.



Teď tu leží.... Mlha kol, ten obličej ! Opět tu je. Slyší jí! Volá ho? nebo mu radí? Ach ano tolikrát jí vidíval na sochách s šátkem... slepou. Ale kde ten šátek skrývá? Odhodila jej svoboda.

Příběh staletí- Kapitola 2 Isiaris

Vydal jsem se na prcházku večerním městem, lampy vrhaly své typické naoranžovělé světlo jen pár nejjasnšjších hvězd se dokázaly prodrat závoji mlhy a překonat jas města a jeho výkladů barů a světel aut. Uplynul už týden od toho podivného zážitku, prohledal jsem snad celý internet, prohrabal se tunami knih, ale nikde ani zmínka, ani známka o něčem podobném! Ale přece je to lehce povědomé něčemu snad příbuzné? Přešel jsem silnici a opětoně zašel do tho podivně krásného rozlehlého parku dke trávívám tolik hodin a dnů, mlha se převalovala mezi stromama a světla plynových lamp všemu dodávala úžasný nádech obrazu z jiného světa. Ale co se to děje? kdo stojí mezi těmi stromy? Co je to za postavu! černý plášť zahalený obličej. Opět ten šílený neklid ta neuvěřitelná úcta, a pokorný strach ! Kde se to vemě bere! Co příjde teď, jaké překvapení? Postava vztáhla ruku a ukázala mím směrem, stála sotva 15 metrů odmne, ale měl jsem pocit jakoby byla v neuvěřitelné dálce. Nebylo jí vidět do tváře ale jasně bledá ruka ukazovala na mě.... Chtěl jsem utíkat, ale zničehonic povstal nový pocit zápasící s touhou útěku, zvědavost hrdost a pocit známosti smíšené v jedno. Jakoby mě jen tím pohybem ruky učil porozumět věcem okolo sebe uplně jinak, z jiné odvrácenné strany.
Ale ten HLAS! dunivý ale mocný a hluboký tak čistý a pevný. "Qualin Úlairë úmuru, fírë. Kotumas, noro y vaija ná kaure y kwalme.... " Tu se ozval jakoby odnikud něžný ženský hlas. " Nepřátelé jdou a hali je stracha smrt" to ti říkal... Otočil jsem se a proti mě stála žena, zlaté vlasy,velké modre oči se vpijely do mne a hluboko pronikaly a přemítaly, dlouhé temně rudé šaty jí splívalz podél boků až k zemi. Byla nadpozemskz krásné , z jiného světa dalo by se říct. zaní se vynořili další dve postavy, opět v pláštích, tak ladně tiše se pohybovaly a tak neuvěřitelně nádherná byly. Hrklo vemne, co ty zbraně u pasů a přez záda? "Neboj" řekla opět svím klidným hlasem a zarazila svou hůl se zasazeným křišťálem do země. "Hande !" pronesla tím jazykem a postavy se zastavily. ! !měj se napozoru, Nepřátelé postupují a jejich řadysílí, paní tě bry povolá do svích řad do té doby se rozloučíme, ale měl bys začít s šermem a uměním fagula". Pak se mi zatočila hlava a tvrdě jsem dopadl na zem, veci se rozsypaly okolo mne, a opět kniha se otevřela na poslední stránce, tentokrát vní bylobrz meže a jakéhosi předmětu podobného holy té dámy, ale ne tak velké a s menším kamenem, zato sem měl pocit že je pevnější , jakoby z kovu.

Příběh staletí

Sedím takhle na lavičce, čtu a ani ten hovor, šum a šelest zvuků města kolem sebe příliš nevnímám. Čtu a opět jsem v tom zvláštním světě fantazi, nikdo koho nechci potkávat, nepotkám. najednou všechno to přerušil podivný pocit neklidu, uvnitř, vše ztichlo, i ptáci. Raději sem se ohlédl co se děje, uviděl jsem postavu zahalenou pláštěm, poklid smíření ale i jakýsi tajený strach a úcta zní při pohledu přímo čišela. pokývla mi naproti a pomalu se otočila a kamsi odešla. Trvalo to celé krátkou chvilku, ale ten zvláštní pocit, jakoby se vše okolo zastavilo! Jakmile se ale ohlédla vše se zase rozběhlo, ptáci švitořily, děti projížděly okolo na kolech a bruslích, i auta z nedaleké silnce bylo slyšet, jakoby se to valstně ani nestalo. Ale přece, Knížka na poslední straně otevřená. Zvláštní nápis, jazykem co jsem neznal. Qualin Úlairë úmuru, fírë. Arandur.

Dlouho jsem nadtím hloubal co to má být, podivný zážitek, a tedn nápis, Písmem podobné runám, ale nejisté, jakoby psané po dlouhé době řečí používanou tisíce let ale písmo staletí nepoužito.
Tak se začal odvíjet přiběh podivnejší než záhady světa, bez mého přičinění, předurčení a štastného konce.