Příběh staletí

Sedím takhle na lavičce, čtu a ani ten hovor, šum a šelest zvuků města kolem sebe příliš nevnímám. Čtu a opět jsem v tom zvláštním světě fantazi, nikdo koho nechci potkávat, nepotkám. najednou všechno to přerušil podivný pocit neklidu, uvnitř, vše ztichlo, i ptáci. Raději sem se ohlédl co se děje, uviděl jsem postavu zahalenou pláštěm, poklid smíření ale i jakýsi tajený strach a úcta zní při pohledu přímo čišela. pokývla mi naproti a pomalu se otočila a kamsi odešla. Trvalo to celé krátkou chvilku, ale ten zvláštní pocit, jakoby se vše okolo zastavilo! Jakmile se ale ohlédla vše se zase rozběhlo, ptáci švitořily, děti projížděly okolo na kolech a bruslích, i auta z nedaleké silnce bylo slyšet, jakoby se to valstně ani nestalo. Ale přece, Knížka na poslední straně otevřená. Zvláštní nápis, jazykem co jsem neznal. Qualin Úlairë úmuru, fírë. Arandur.

Dlouho jsem nadtím hloubal co to má být, podivný zážitek, a tedn nápis, Písmem podobné runám, ale nejisté, jakoby psané po dlouhé době řečí používanou tisíce let ale písmo staletí nepoužito.
Tak se začal odvíjet přiběh podivnejší než záhady světa, bez mého přičinění, předurčení a štastného konce.