Deník nemakačenka

Co me fascinuje na kavárenském životě je asi taková ta poklidně plynoucí atmosféra prosycená kouřem a nezaměnitelnou vůní pražené kávy. Pravda, že ta kávová vůně je už i vzácnost. Nejsem staromilec a nemůžu chtít po obsluze aby dělala kafe jinak než na automatu. Je zážitek dívat se jak šlehačka v malinkatých proudech a vírech pomaloučku klesá ke dnu kde se začne promíchávat s whiskou v mojí irské kávě... Člověk si k tomu čte knížku a je mu blaze. Jak na těle tak v podbřišku i po duševní stránce(přeci jen intelektuálně roste). Ideálně v originálním znění nebo aspon cizím jazyce.

Miluju když jedu autobusem domu a svítí podvečerní slunce připravené zaběhnout schovat se za hory. Nejhezčí je ta část mezi Koštanama a újezdečkem. Sluníčko jen tak probleskává mezi stromy a všecko má takový nádech a syté barvy. Nutí vás to přemýšlet. O nevyrovnání se. Hledání a marnosti všeho. Jako scéna z filmu?

Počasí se asi rovnou zbláznilo a vypadá to, že se odmítá zbavit aprílového humoru... Chvilku je tak. Chvilku onak. Hlavně, že se pořád něco děje... Jak by řekl Iáček. má to ale i své nevýhody. člověk si vyjde do parku s tím, že udělá pár fotek, zrovna suprově svítí sluníčko, ale ono ehjle. Vylezete z baráku a začne se zatahovat, sluníčko nikde a o tom suprovém už vůbec nemůže být řeč. Slejvák až hrůza hned vzápětí. (A to j lépe nevyjadřovat se o mojí vlastní inteligenci protože při vehementní snaze donutit fotoaparát fotit jsem zjistil, že karta je doma v notebooku...)