Někdy, než vstanu tak sním.

Poslední dobou, když se vzbudím, přemýšlím co mne čeká v těch příštích 24 hodinách. Nakonec si řeknu, že to nechci raději ani vědět. Říkám si ale taky ještě jednu věc, co bych vlastně tměnil na tom včerejšku. Často vlastně ani nevím co. Někdy mě jasný odpoveď napadne. Třeba to obligádní nemám být tak nepříjemný, měl jsem to očekávát a ustát to a nebýt takový vždyť se znám přeciš.. Ale někdy, jen někdy, mě napadá onkrétněší podoba ala neměl jsem jít tam a tam, neměl jsem se vzbouzet, a nebo. Měl jsem tomu dnu předejít, definitivně.

Třeba dneska, vstal jsem a jako obvyklepřemýšlel kolik času si můžu dovolit než se budu muset sebrat osprchovat a jít do školy, ale napadlo mě ještě něco. Když jí napíši bude ráda nebo se na mě naštve i za to málo? Odepíše vůbec? No napadla mě ještě jedna věc. Má cennu si kazit den tím že jí napíšu... Mam to valstně udělat? Nebo dělat že tu nejsem ? ( to mi jde skvěle! ) Nakonec jsem napsal, večer a moc nelitoval že jsem to udělal až tak pozdě, vlastně jsme si toho moc nenapsali ani. To je na tom asi to nejvtipnější. Vždy se cítím provinile když mi řiká , že ji nepíši a vim, že má pravdu. Pak to zkouším, ale vypadáto očicvidně že otravuju nebo nemá kredit. Občas si řikám jestli mám takové štěstí, že pokaždé když ji napíšu ji dochází. No jsem to ale lucker ne??? :-)

Ale vraťme se, milý čtenáři, raději zase na počátek našeho příběhu, přesněji mojeho. Tak, jak se mi začal odvíjet před očima dnes ráno.

Zase ten zpropadený budík začal pískat tím nesnesitelným tempem. Nenávidím ho, jednou ho fakt hodim na zem z postele a rozdupu na atomy! Vstal jsem nakonec po několikerém pokusu o usnutí a zaonačení to na chybu matrixu co má za vinnu nefunkci budíku. Kouknul jsem se na mobil kde se skvěla ikonka SMSky, helemese! Copak píše? Kalhoty už mám nasobě a snažím se si správně zapnout knoflíčky nakošily, a už čtu: Ahoj, preju pekne vstavani, ja ted radeji du pryc protoze tohle vsechno nema cennu nenavidim to tu, utecu naporad. Miluju te.
Achjo, tak to tu máme všechno znovu? Co vlastně dělám špatně? Ale ne ono to bude dobré, nebud dělat hlouposti není taková už. Nedělá to a ví že í věřim a že by mne sklamala. Odepsal jsem že emigrujem do Kanady a utíkal něco zdlábnout. Rychle ještě připravit věci do školy a bude to. 6 Hodin výuky se dá přežit, praktika jsou zatím spíše hra s mikroskopem na téma kdo si dřív vyšťouchne oko, takže to bude taky pohodička. Akorat ten můj prúšvihář nějak neodepisuje. No nebudem přeci plašit nééé? Tak jsem přežil jdene den. dva tři čtyři, týden dva tři , měsíc. každý den, to zpráva bez odezvy.Vlastně už nikdy žádná nepřišla. Tak skončil sen malého chlapce. Stál, koukal. Slzičky mu tekly po tvářích a rozcuchané vlasy začaly moknout od deště, pořád tam stál. Prázdnýma očima koukal do dálky a plakal. Proč vlastně malý chlapec plakal když kluci nepláčou? Pláčou nebojte, ale tohle nebyly chlapečci ale chlapeček. Proč ten modrooký chlapeček plakal? Pro déšť? Pro zimu? "Možná proto, že mu vzali naději." Otočil jsem se, a uviděl tmavovlásku s modrýma očima co pomalým krokem šla proti mě. Nikdy. NIKDY neber někomu naději. Protože pak se z každého stane takovýhle chlapeček nebo holčička. Zůstanou uprostřed ulice v dešti samotní jen se svojí samotou. " Jen se podívej, kdo myslíš že ji sebral jemu?" A ukázala na toho chlapečka. Kyž jsem se na něj podíval, věděl jsem, že ho znám. Stál jsem tam a věděl, že jsem to vlastně já. Podíval jsem se na moji průvodkyni. "Ty, nikdo jinej" se mi vybavilo. A v jejích očich se zaleskly slzy. "Promiň" Řekla, a odešla. Stál jsem tam a nedokázal jsem se ani hnout. a zašla za roh.

Takhle jsem se opět navrátil do reality, koukal do strapu zabořený do polštáře a tekly mi slzy. Neber nikdy nikomu naděje... Znělo mi v uších.