Open Reel Ensemble

Absolutní lahůdka asi nejlepší věc na letošní Ars Electronica a zároveň předčasný vrchol koncertu Musicians & Machines!

Japonská umělecká skupina založná Ei Wada v roce 2009 používající tzv. Reel - to - reel nahrávačů sepcielně postavených pro jejich použití při performance a obdařených USB. Noisová záležitost spojující udbu, technologii magneťáků a moderních technogoligí. Nejde přitom jen o předem připravené nahrávky postupně přehrávané, ale i na místě modulované a vytvářené kousky obdařené jedinečností okamžiku.

New era

Máme tu novou éru blogu... Opět se vracíme k psaní a tentokráte ve velmi artovém stylu! Dlouho jsem řesil co dál a už to víme :)

Hraju si s osudy lidí

a umírám s jejich sny.

Zapomínám jejich jména,

utápím je v lahvy.

jsem sbírka ztracených přání.

Nikdy neucítíš má křídla,

nikdy nebudeš vědět, že tě schovávám,

protože takový neni svět.

Nemožné na počkání a zázraky hned..

Hraju hru s životy druhých

a zapomínám jejich jména.

Mám křídla. Jsem Anděl.

Jsem plný krve co svět neviděl.

Nikdy neucítíš má křídla

až tě budou chránit,

nikdy se nedozvíš kdo jsem,

protože takový je svět.

Ty jsi jak splněnej sen.

Flaška vermutu, tady jsem !

Ohlídni se za minulosti sny už nevrátíš..

Jsi jak splněnej sen, koukni, Here I am

Ty jsi jak splněnej sen,

flaška vermutu, tady jsem.

Za rohem je galerie...

Sny už nevrátíš, odpusť mrtvejm.

Svlékni prstánek a vinu smej.

Ty jsi jak splněnej sen..

To je to jediné čemu věřím.

Jsi v povětří a já sním.

Zarohem je galerie s uměním.

Vázička takřka poetická

Popravdě je to spíš školní úkol. Ale vyšlo to opravdu dobře! Už jen to vytisknout na A4 a doevzdat s idnexem :)

Postmoderní fotografie (Robert Silverio)

Práce se zabývá hlavními tendencemi tvůrčí fotografie v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. Snaží se najít příčiny, které vedly k vzniku daných výtvarných jatyků, a objasnit je i skrze svéru společenského dění. Je rozdělená do dvou částí. Část první analyzuje problém teoreticky, část druhá sleduje konkrétní vývoj a konkrétní projevy.

Nebudu spekulovat o tvůrčích tendencích let jimiž se má zabývat. Ani o jejím rozdělení jež je poměrně jasné a logické.

Z kapitol mě nejvíce zaujaly: Co znamená umění pro konzumenta? Co znamená umění pro autora? Pluralita umělecké kritiky. Druhá část zabívající se ve velké míře Mixed médii a inscenované fotografie v postmoderně je už možná pokulhávající a vyvolávající méně otázek a méně vlastního přemýšlení o momentech „no jo“ ani nemluvě.

V kapitole Postmoderna ve fotografii můžeme polemizovat nad tím jak dalece je volba techniky odvislá od samotného díla a naopak. Faktem je že tato svoboda bez nutnosti obhajoby je zřejmá a správná, ikdyž uvědomění si důvodů volby je v takovém momentu také nutnou otázkou. Ale porovnávat Časopis a výstavu aby se dokázala tendenčnost?

Otázky ekonomičnosti umění a fotografie... název kapitoly jako takový je částečně zavádějící, ano je sice rozdělena na několik částí a podčásti ale směšování reálných uvědomělých tendencí s ryze naivním sledováním vývoje a hledáním a posouváním možností daného vyjadřování je samo o sobě dosti nebezpečné, snad raději ani nemluvě o připodobnování principum trhu. V části Co znamená umění pro konzumenta? Mě zaujala jedna z myšlenek, jež se věnuje problematice kýče jako součásti jakéhosi emočně sociálního trenažéru. Kýč nás provokuje, uráží naši intelektuální úroveň o níž jsme přesvědčeni. Neposouvá nás, nic nám nedává.není tím trenažérem, ale zárověň se dotýká naší hrdosti diváka jež je trénovaný a proto danou věc považuje za kýč (což se o „netrénovaném“člověku říct nedá.) Je však s podivem, že při takto dopodrobna rozebrané problematice je opomenuto záměrné zneužití kýče k provokaci! Jeho zámerné přimíchání, zapojení do pluralitního díla právě za účelem naší provokace naší hrdosti a pýchy... v dalšícg částech vztahu umení a autora, efektyvita a styl atd. Člověk nabude dojem jakési prvoplánovitosti a podbízivosti vývoje, usnadnit si práci jako primárín cíl, hra na efekt za co nejmenší námahy jako absolutní prim a vlastně i jediný důvod. Proč? Není to pouze jedním efektem a motorem? Zdaleka ne nejvýznamější? Tuto možnou polemiku autor absolutne ignoruje, což je celkem škoda.

Faktem je, že první část knihy je mnohem výživnější než druhá (jakýsi rychlokurz fotografií a tendencemi v tomto mediu posledních dvaceti let.) a z toho to pohledu vám dá mnohé, položíte si pousty otázek an které začnete heldat odpověď. Na mnohé si ji najdete práve díky knize jež vás donutí se dál zajímat. Lze ji považovat za jakousi návnadu do problematiky. Rozhodně se pak na mnoho věcí budete dívat jinak a v tomto pohledu plnohodnotně plní svůj účel. (navíc se dá i slušně číst tak po 40. straně.)

Ikaryho plány

Ikary poněkud přemístl valnou část svojí existence na facebook... stydím se, ale pokrok člověk nezastaví... :) Faktem je, že momentálně se dokonale plácá v dalším klauzurním úkolu na tíma zvuk a vlstne vubec neví a moc mu to nejde :( no uvidí se (určitě se dočkáte finálních věcí a i obhajoby a tak. Dá-li Bůh tak i dokumentace jednoho technicistního objektíku který bude sestavovat až přiletí z isla de Cuba! (ne, nebudu Fidela pozdravovat!). Což je další věc kterou může čtenář očekávat (pokud nějaký ještě zůstal teda:)) a to je dokumentace z Kuby. (budu fakt hodnej a budu fakt dusledej. Bude to formou deníků včetně fotek (nevím jestli každý den bude článek, uvidí se podle dostupnosti internetu (o níž si nedělám iluze, snad mě nezavřou do Kubánského vězení!):)

(Tak, nova podoba Ikaryho)

Kompozice

Krajina stínů

Viděl jsem jiné lidi ve dne a jiné lidi za noci, existovali vedle sebe, ale před těmi druhými prchali. Lidé denního jasu a lidé půlnočních stínů. Příběh o muži, jenž překročil hranici, když mu vyrvali duši, a musel jít celý rok, aby ji znovu získal, musel projít ulicemi, uličkami, celým státem a nakonec i krajinou vlastního svědomí

Kompozice

Je to tu, Petřík se překonal, vyřešil technické peripetie a díky tomu můžete byt svědky mojí strastiplné cesty k jakémusi postoji ke kompozici. Cesta to bude velmi zajímavá, od totálního výstřelu absolutne mimo (neni tu) po téměř hudební kompozici :-)

(prvním záchytným bodem pro mě byl Piet Mondrian, to jak dělí plochu na jednotlivé tvary přísně simetrické a neuvěřitelné propracovaně a opravdu promylsene. To je velký rozdíl oprotiabsolutně neřeší nikdo z lidí co výlepovou plochu "obsluhují" přesto to má podobné znaky, jednak tvarosloví ale pak i barevnostné)

Tento krok sem opravdu rychle zavrhl v teto podobe :-)

Přistoupil jsem v další jakési posunovací etude k narovnání nebo spíš z racionalizování té kompozice vytvořené chaotickou kompozicí a zachoval barevnost :-) a začal pracovat s jakýmsi momentem nesouladu, chyby nebo nesrovnalosti.

Opuštění barevnosti a jakási radikálnost :-)

Porád jsem se držel předlohy v podobě plakátové plochy i s možností nejen chyby ale i oddělení jednotlivých ploch od sebe a jejich vymezení.

Finální postoj. Dopracoval jsem se k opravdu radikální pozici. Opustil jsem předlohu, vypustil veškerou barevnost až na černou bílou. Ale hříčka, kdy tvary pořád jsou viditelný překrývají se nepřekrývají? Vždyt je to jendolitá plocha! Ale nedá nám to podřídit se zvyku a tomu co vidíme, vymezenosti plochy. navíc odkaz na plakáty je pořád hmatatelná i v různých šířkách linek :-) až hudební, koukam se na to dost dlouho a fakt me to uklidnuje :-) ach ta skrytá poetika :-). Je to striktní modernistický a minimalistický a přitom vlastně vůbec není!

po dlouhe odmlce

Jsem maximalni prušvihář, ale posledni dobou se dělo tolik věcí, že to asi ani nejde popsat, ale zkusím to. Přijde Pár článku, komentářů i hodnoceni, třeba o Chalupeckeho ceně, Armaturce nebo taky nové výstavě špálovky. a pár fotek :-) hlavně fotek a vrcholem bude moje kompoziční snaha. Na kterou se určitě těší nejvíc Terinka vid:-)
Zatímjenom taková ochutnávka v podobě tří fotek kdo přijde na to co ktera znamena :-)

RETRO!

Vojenske tajemstvi tkví v potreni se naftou !:-)

Obývací pokoj

http://artycok.tv/lang/cs-cz/427/obyvaci-pokojthe-living-room/... jenom tak pro kompletaci nevim jak je to dobre zkouknutelny

Hadouken!

Kapela, označená za objev lonského roku a jednu z nejprogresivnějších kapel současné britské scény (společně s o něco strašimi kolegy z Artic Monkeys a stejně starými Block party), jsem tu měl mít už dávno, ale dokopal jsem se k tomu až nyní. Tak začneme pohledem do historie.

Kapela má za sebou dvě desky (přesněji jednu vydanou pár singlů a jednu desku tesně před vydáním. Z té hráli pár songů na letošním RfP). Kapela se ale stala neřízenou ufo střelou hudební scény ještě v době kdy existovalo pouze demo a následnej singl nazvanej Mix tape. Pak přišla první deska - Music for an Accelerated Culture a EP Live from London.

Pocházejí z Leedsu v západním Yorkshire, ale momentálně žijí v Londýně. Upsaní jsou Atlantic records :-) a aktuální sestava je:

James Smith - vokál

Alice spooner - klávesy, syntetizéry

Daniel "Pilau" Rice - kytara, syntetyzéry, druhý hlas

Christopher Purcell - syntetizéry, basa, taky druhý hlas

Nick Rice - samply a bicí

Věřím

Věřím ve tvé sny,věřím ve všechny ty dny kdy s tebou vstávám

věřím znova a zas i když všechno kolem nás uvadá,

obdivuji sousedy obnažuji záhady hudebních kouzel

zfanatyzovaní bez vědy,ty věci o kterých vyprávíš tak skromě,nemůžou být zlé ani pro mě,nemůžou být zlé

věřím že máš strach když umění mizí vprach ve jménu módy

Věřím však že čas uzdraví ty z nás co nevidí,věřím v megnolii v kapelovou manii,v lástromtýram,věřím že jsou ti co pochopí,tý věci o kterých vyprávíš tak skromě,nemůžou být zlé ani pro mě,nemůžou být zlé

tý věci o kterých vyprávíš tak skromě,nemůžou být zlé ani pro mě,nemůžou být zlé

Věřím ve tvé sny,věřím ve všechny ty dny kdy s tebou vstávám,věřím že mě znáš když se ráno usmíváš

věřím v ridiouhed a v krabičky cigaret,které máš rád

a s tím si v životě vystačím

tý věci o kterých vyprávíš tak skromě,nemůžou být zlé ani pro mě,nemůžou být zlé

tý věci o kterých vyprávíš tak skromě,nemůžou být zlé ani pro mě,nemůžou být zlé

nemůžou být zlé

The Ecstasy Of Saint Theresa

Deník nemakačenka

Co me fascinuje na kavárenském životě je asi taková ta poklidně plynoucí atmosféra prosycená kouřem a nezaměnitelnou vůní pražené kávy. Pravda, že ta kávová vůně je už i vzácnost. Nejsem staromilec a nemůžu chtít po obsluze aby dělala kafe jinak než na automatu. Je zážitek dívat se jak šlehačka v malinkatých proudech a vírech pomaloučku klesá ke dnu kde se začne promíchávat s whiskou v mojí irské kávě... Člověk si k tomu čte knížku a je mu blaze. Jak na těle tak v podbřišku i po duševní stránce(přeci jen intelektuálně roste). Ideálně v originálním znění nebo aspon cizím jazyce.

Miluju když jedu autobusem domu a svítí podvečerní slunce připravené zaběhnout schovat se za hory. Nejhezčí je ta část mezi Koštanama a újezdečkem. Sluníčko jen tak probleskává mezi stromy a všecko má takový nádech a syté barvy. Nutí vás to přemýšlet. O nevyrovnání se. Hledání a marnosti všeho. Jako scéna z filmu?

Počasí se asi rovnou zbláznilo a vypadá to, že se odmítá zbavit aprílového humoru... Chvilku je tak. Chvilku onak. Hlavně, že se pořád něco děje... Jak by řekl Iáček. má to ale i své nevýhody. člověk si vyjde do parku s tím, že udělá pár fotek, zrovna suprově svítí sluníčko, ale ono ehjle. Vylezete z baráku a začne se zatahovat, sluníčko nikde a o tom suprovém už vůbec nemůže být řeč. Slejvák až hrůza hned vzápětí. (A to j lépe nevyjadřovat se o mojí vlastní inteligenci protože při vehementní snaze donutit fotoaparát fotit jsem zjistil, že karta je doma v notebooku...)

Máme rádi zvířata !

Zavři očka

Zavři oči, svítá.
Tma utekla,
maličká povzdechla.
Zavři oči, svítá.
Maličká nepláče
potkal jsem kreslíře.
Zavři oči, svítá.
Zavři oči maličká,
kreslím beránka.
Zavři oči, svítá.
Bud mojím lampářem,
rozsvit. Bloudím.