Svět krví sytí moře.
Řeky rudnou od hoře
těch co o milý strom
přišli vinnou hoře.
Sedím, přetvářku nevnímám.
Co teď? Víno! Víno si dám..
Dál, tak jak vy, sytím moře..
Hoře? Přes víno nevnímám.
Gramofon rozbil se,
lidé dál sytí moře.
Kam cit ten, poděl se?!
Jak gramofon, rozbil se....
Hledí modr0 oči na
rudé moře, pláčí.
Za lidí zlomená srdce,
bez lásky. Sedí na břehu.
Anděl tvého srdce.
Hledí na moře,
pije víno a je mu hořce.
Utekls od něj v bouřce.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Podle mě jedna z tvejchnejlepších básniček...krásný hraní si se slůvkama,rytmus sice občas pořád chvilkama pokulhává, ale je to pořád míň a míň znát. Chválim, opravdu jedna z nejlepších věcí, co jsem od tebe kdy četla.
Juj no tak to teda moc dekuju!
Tak velky ohlas jsem tedy necekal....
Mě tam lehce nesedí poslední strofa. Jak tam opakuješ něco obdobně (že třeba často píšeš něco s vínem a tak, tak podle mě to "opakování" tomu dává takový zvláštní nádech, ale neříkám, že špatný, ba naopak:)
Okomentovat