Kam teď kavárenský povaleči

Mám strach. Mám strach o českou kávu a o české kavárny. Svět kavárenských povalečů, který si buduje své rituály od dřevních dob c. k. mocnářství, začalo z thonetek vyhánět ostré švihnutí bičem. Do Česka vtrhl Starbucks, bílý žralok mezi kavárnami celého světa, a rozbil stan na nejcitlivějším místě. V trůnním sále všech českých srkačů kávy a obdivovatelů líné a tvůrčí atmosféry kaváren. Sebral nám Ma-lostranskou kavárnu.

Tahle kavárna tu stojí od roku 1847, jmenovala se nejdřív Radetzky, prošly tudy dějiny, sedával tu Neruda i Zrzavý, odjakživa se tady scházeli intelektuálové z celé Prahy. Zakouřenou atmosféru otřískané Malostranské kavárny z dob předrevolučních, v nichž kupodivu neztratila svůj buržoazně liberální půvab, teď vystřídal kavárenský řetězec, který má přes patnáct tisíc poboček ve dvaačtyřiceti zemích po celém světě. A co má vlastně být? Proč a čeho se staromilsky bát? Tak poslouchejte.

Jdete na procházku Malou Stranou. Kavárna nemůže mít lepší místo - kousek od tramvajové zastávky, kousek od Nerudovky, na patě chrámu svatého Mikuláše. Běžte tam o víkendu. Hlava na hlavě, Starbucks je magnet na turisty, ale zní tu překvapivě silně i čeština. Jenže zapomeňte na povalování. Pěkně nejdřív do fronty. Táhne se skoro až ven. Lidé jsou ale nepochopitelně trpěliví a postupují krok za krokem k pultu. Mně to trvalo pětatřicet minut. Za takovou dobu si zkušený kavárenský flamendr zvládne v tradiční kavárně objednat presso, proložit ho dvěma becherovkami a zajíst rakvičkou se šlehačkou. Pikolík bude kolem vás kmitat, nosit na stůl a dělat všechno, abyste se měl líně a vlídně.

Tady ne. Tady se za půl hodiny na nohách dostanete k nerez pultu s ceníkem, který hlásí, že některá káva stojí přes stovku. Žádný alkohol, přirozeně. Je to vlastně taková antikavárna, popírá to všechno, na co jsme zvyklí. Usměvavý mladík/mladice se vás zeptá, co to bude, a k tomu chce znát vaše jméno. Proboha proč? No aby ho napsal/a na ten papírový kelímek s vaší kávičkou. Po nekonečné frontě, mládežnicky rozpustilé objednávce a zpitomělý tím, že se vás někdo ptá na křestní jméno, dostanete už za chvíli kafe. V plastu. S jmenovkou. No a kde je pořád ten problém, ten strach o osud tradičních, zakouřených, inspirativních, malinkých, útulných kavárniček? Těm přece tenhle kávový bufet, popírající všechny středoevropské kavárenské zvyky, nemůže konkurovat...

A to je ten háček. Může a bude. Tak zaprvé. Kafe je tu výtečné. Výběr veliký, od silného pressa po různě ochucené břečky. Personál se pořád směje. Někdy to vypadá, že místo na kafe chodí něco někam šňupat, ale tváří se na vás tak, že jim tu ponižující frontu odpustíte a poslušně nahlásíte: Já jsem Petr. Když nepřijdete o turisticky narvaném víkendu, je tu snesitelně poloplno a se štěstím můžete urvat některé z míst v pohodlných křeslech. Funguje tady Wi-Fi internet. Nekouří se tu.

Starbucks umí skoro všude na světě vyrobit díky velmi pečlivému designu kaváren uvolněnou atmosféru. A povedlo se mu to i v Malostranské kavárně, zrekonstruoval ji citlivě a velmi vkusně. Má vynikající výběr hudby, který k tomu pomáhá. A navíc je neskutečně in. V Americe stejně jako v těch částech Evropy, kde místo kafe obvykle pili černou vodu (jako třeba v Anglii), ale i v tradičních kavárenských baštách. Láká především mladé, pro které jsou běžné, tradiční kavárny moc nudné, staromilské a vůbec tak nějak divné. Co na tom, že bývají o polovinu levnější, když hrozí, že tam potkáte vlastního tátu.

České kavárny, a ty pražské v první řadě, dostaly těžkou konkurenci. Možná nad ní zatím mávají rukou, "McDonald's na kafe" nám přece ublížit nemůže. Ale může. Starbucks neustále učí svůj personál, nedávno neváhal zavřít už v půl šesté většinu svých poboček v Americe, přijít o kšeft a dát prodavačům řádné školení. Jak vařit kávu, jak se tvářit na zákazníky, jak si je získat, jak jim kromě kafe prodat ještě cédéčko nebo kupon na písničky do iPodu. Naproti tomu v běžné pražské kavárně občas narazíte na hejhulu, který se neusměje ani na krásnou blondýnku. A kafe, prý italské, občas připomene ty patoky, které obvykle pijí právě Američané. Při placení vás pak tu a tam natáhnou o pár pětek.

Starbucks těm špatným kavárnám může zatopit, protože bude otvírat nové a nové pobočky a lákat nové a nové zákazníky. Každý den vzniká sedm nových poboček po celém světě, Česko nebude výjimkou.

Přece ale takový Orient café s opravdovým panem kavárníkem a pozorným personálem, Louvre s flamendr gulášem a kulečníkem, Slavia nebo Zavěšený kafe Starbucksu nepodlehnou. Kromě kafe je tu taky víno, zakouříno a líno. Kavárenských povalečů ráj. Tohle přece nemůže sebesilnější velkokavárník ze Seattlu přeprat. Za sebe slibuju, že budu ze všech svých kavárenských sil pomáhat české straně boje. Ale doporučil bych všem velectěným pánům kavárníkům, aby se šli do Starbucksu podívat. Ať se můžou na bitvu připravit.