Ach, už zase ten obličej, ta známě neznámá tvář pokaždé se vynořující z mlhavých závojů jeho vzpomínek, tužeb a strachů. Opět k němu promlouvala aniž by tušil význam slov co neslyšel. Láskyplná ruka jeho vlasti a národa na něj dolehla plnou silou. Už nikdy nebude stejným, stejný člověk a ani národ, svět, realita, minulost. Jeho malý sen o svobodě se rozplynul pod přívalem sobectví a krutosti jeho vlastních lidí. Těch, jež jej bez ostychu vydali na pospas živlům tak jeho, jako jejich, nepřátel.
Přihlížel, jak těžké boty zadupávají jeho sny. A tak to má být, smiř se s tím. Říkávaly mu. Skloň hlavu, přežij a žij. " Copak se dá žít bez snu? " Ptával se jich plamenně. A bojoval... Tak dlouho až jej udolali jeho vlastní přátelé, údajně pro jeho vlastní dobro, ať nepadne do rukou opravdové krutosti systému. Z okna pomohly mu ti jež se staly systémem.Teď tu leží.... Mlha kol, ten obličej ! Opět tu je. Slyší jí! Volá ho? nebo mu radí? Ach ano tolikrát jí vidíval na sochách s šátkem... slepou. Ale kde ten šátek skrývá? Odhodila jej svoboda.
2 komentáře:
Tak začalo to zajímavě:) jak jen pokračovat musíš vědět ty:) nejlepší je psát srdcem (podle mě) :)
Tak tahle varianta je z těch tří nakonec nejlepší....dopadlo to dobře. Ale buď jsi to svoje běhání sakra hodně zkrátil, nebos to stihl ještě předtím a mně se to tu neobjevilo...vypadá to zvláštně, btw už jsi vymyslel, jaký ten jeho osud bude? Já se nějak šprajcla v Běláskovi i práci, co mám rozepsanou už od loňskýho srpa a pořád se nemůžu hnout dál:(
Okomentovat