Dny se slévaly jeden do druhého, plynuly bez povšimnutí,významu,náplně a světla. Mnoho jej už nezajímalo, ztratil už vlastně vše co mohl? Často hledával odpověď na to jestli to tak je. Nerad si připouštěl, že jej nenapadlo nic co by pro něj mohlo mít cenu, pořád ale hledal…. Neúspěšně, zoufale hledal něco na čem by mohl zkusit stavět, základ. Čím více hledal,tm méně nacházel.
Na drahých hodinkách se rozezněl budík. „To už je tak brzo?“ Zamumlal pro sebe a odstoupil od velkého okna před, kterým stál. Byl z něj nádherný výhled na město, město jež nikdy nespalo, tak jako on. Často v posledních dech usínal u toho okna, velkého francouzského okna v obývacím pokoji. Spát v ložnici a nebo dokonce v posteli, nedokázal. Bylo v tom příliš mnoho vzpomínek, citu a bolesti posledního třičtvrtě roku, dlouhého a v mlze se ztrácejícího. Měl všechno po čem toužívají lidi, jak rádi říkávaly jeho přitroublý a arogantní „kamarádi“, z běžného stavu. O částku co platí v restauraci, nebo hotelu, se naposledy zajímal před šesti lety když se na to dotázala jeho láska, málem se sní tenkrát pohádal když byla vznesena žádost o účet z její strany. Konto jej zajímalo jen jednou ročně, když platil daně. Nádherné auto, přepychový dům, s možná ještě přepychovější adresou, vystavený od renomovaného architekta jako pocta funkcionalismu v třicátých letech dvacátého století. Sbírka aut od Masseraty přez McLeren po Prosche, kterou mohlo mnoho lidí i z jeho společnosti leda obdivovat, soukromé letadlo s diplomatickým krytím, pozemky a nádherné domy po celém světě. Nic z toho už pro něj nemělo cenu. Dříve za tyto věci byl vděčný, ale dnes? V hlouby duše se mu z toho chtělo zvracet. „Kčemu mi to všechno je když to co mi bylo skutečně kdy dražší nad všechno co sem kdy předtím i potom měl, mi proklouzlo mezi prsty a zmizelo z tohoto světa. Světa jenž začínal nenávidět. Po obličeji jako vystřiženém z časopisu o andělských tvářích přeběhl lehký, smutný usměv. Mohl mít každou na kterou se podíval a dost možná i tu na kterou ne, takový ten závod o co nejvíc kalhotek za hodinu. Občas se našla nějaká, co mu je nabízela sama, hlavně s tím co se má pod nimi ukrývat. Naštěstí podání ruky stačilo. Pak byl klid. Snubní prsten, porád jej nosil na prtu, když byl vdovec.
Zrak se mu rozostřil, jako v mlze, pod slzami. Hlavou se mu točil výr myšlenek, letmých vzpomínek co se do paměti vryly hluboko, tak hluboko, že už ani nevěděl že tam jsou, záblesk střídal záblesk. Večírky, vášnivé noci plné sexu a napětí, letních dnů, procházek Paříží, Benátkami, Římem, Pekingem, Barcelonou, Prahou, Vídní. Odlesk podlah bálů a recepcí jež navštěvovaly. Tolik jej přemáhala bolest, vír myšlenek se zrychloval rychleji a rychleji se střídaly, nedokázal je už ani postřehnout. Oči od slz, srdce pohřbené i s ebenovou rakví na Olšanském hřbitově pořád bolelo nad tou ztrátou. I po takové době. Najednou se nad tím obrovským vírem jedna myšlenka přece zastavila, tak jasně průzračná, krásná, nebezpečně přitažlivá. Takovou touhu ji splnit ještě nikdy nepocítil, když mu už několikrát vytanula na mysli. Již byl odhodlaný, rozběhl se proti oknu u kterého ještě před malou chvilkou stál. Jeho tělo sportovní postavy, nemohlo sklo zadržet, pomalu se v stříbrném dešti začalo sypat na zem. Tělo proletělo patnáct metrů než dopadlo na hranu bazénu pod oknem.
Tok myšlenek se zastavil. Střepy skla prolétávaly kolem něj, vnímal je, pomalý pohyb, stříbrný déšť a jediná myšlenka, „ Teď už budeme navždy spolu Martine.“
V naivitě sobě vlastní jsem si připlatila za první třídu v naději, že v první třídě vlaku InterCity, tedy vlaku vyšší kvality, objevím zásuvku elektrického proudu. Dost hloupé očekávání. Žádné zásuvky tu nejsou, snad krom toalety, jenže to je k ničemu. "Kde máte příplatek? Musíte mi dát ještě šedesát korun," konstatuje nekompromisně průvodčí. Snažím se argumentovat tím, že když sdělím pokladní cíl cesty s informací o tom, jakým vlakem jedu, prodá mi automaticky příplatek. Další chyba. "To si musíte říct zvlášť, rozumíte?" Sdělí mi průvodčí a podle výrazu tváře pochybuje o mé inteligenci. 
Motoráček šinující se krajinou Bílých karpat vzbuzuje romantické pocity až do chvíle kontroly jízdenek. "Proč máte tak drahý lístek? Kolik vám vůbec je?" zkoumá průvodčí a já popravdě odpovídám, že mi jej prostě prodali, než však stačím sdělit svůj věk žena se nadechne a poučí mě: "Máte jet na občanku. Proč vůbec nejedete na občanku?" Vzdávám se a pokouším se na sedačce stát zcela neviditelnou. 
Pendolino přivrčí nachlup přesně. Sice začíná vozem číslo šest, ale po chvilce se zorientuji. "Sice sedíte na špatném místě, ale to nevadí. Koukám, že jste využila naší letní akce, proto bych vás poprosil o doklad, na kterém máte uveden věk," medovým hlasem vysvětluje průvodčí. Po několika hodinách konečně chápu, jaký smysl mělo podivné chování zaměstnanců Českých drah. Cesta probíhá naprosto idylicky, milá stevardka mi donese dezert až pod nos a ještě se kouzelně usmívá. 
