Rusko- vylet do gulagu ?

Rusko, největší země světa, je našinci neprávem opomíjený cíl. Nabízí se zde nedotčená krajina, nádherná příroda i zajímaví lidé. To vše relativně snadno a levně dostupné z našich zeměpisných šířek. Dnes se podíváme na mrazivou Sibiř, k polárnímu Uralu do Vorkuty. Do míst nejobávanějších lágrů, po železnici, kterou skropila krev Stalinových vězňů.

Vlakem na mrazivý sever

Naše cesta začala už v Praze. V ústřední rezervační kanceláří Českých drah se nám sice snažili pomoci ze všech sil, ale jejich schopnosti do těchto odlehlých severních končin Ruska nesahaly, tedy spíše jejich mapy a informační systém o této trati nevěděly. Na Transsibiřskou magistrálu by nebyl problém v Praze lístky koupit (což u této trati nelze než doporučit), avšak vlaková trať směr Vorkuta pro České dráhy neexistuje.

Shánění jízdenek na trať, která spojuje Moskvu s 2200 km vzdálenou republikou Komi a stotisícovým městem Vorkuta, ležícím na samém polárním kruhu, na západní straně pohoří Ural, jsme tedy byli nuceni ponechat až do Moskvy.

Naštěstí pro nás se trať tímto směrem neukázala být natolik frekventovaná (což nás sice potěšilo, ale přispělo také k uvědomění si drsné skutečnosti, že se řítíme do docela zvláštních končin). Nákup lístků byl nakonec tak rychlý, až nás to překvapilo. Na ruské poměry opravdu luxus.

Tři třídy

V ruských vlacích se cestuje ve třech třídách. Nejlevnější lístek, tzv. plackartnyj, znamená, že nemáte samostatné oddělené kupé, pouze ze dvou stran oddělený prostor s volným vstupem do uličky, přičemž na druhé straně uličky jsou ještě další dvě místa, pochopitelně tedy na ležení. Vzhledem ke vzdálenostem se v těchto dálkových vlacích necestuje vsedě, natož vstoje. Každý má své lehátko, přičemž nelze koupit lístek jinak než na konkrétní místo.

Druhá třída, kterou jsme zvolili my, je tzv. kupějnyj. Již podle názvu lze tušit určitou spojitost s kupé v našem smyslu, v což jsme také doufali. Naše přání bylo v tomto směru splněno – našli jsme úžasně přetopené kupé se čtyřmi lehátky a bez otevíracího okna, což byla přesně naše představa.V podstatě tedy identické kupé, jaké najdete v českých vlacích disponujících lehátkovou úpravou.

No a nakonec nejlepší, tedy 1. třída, je v ruském vlaku kupé se dvěma lehátky.

Pro zajímavost, na trať dlouhou cca 2200 km stojí lístek v kupějnyj 2700 rublů (100 rublů = cca 80 Kč), tzn. ceny se velmi blíží českým. Pokud však chce někdo více nasávat atmosféru ruského vlaku, a nebo nedisponuje potřebnými financemi, pak lze cestovat nejnižší třídou, kde cena klesá na cca ½ ceny, což už je velmi přijatelné.

Pozor na pas a vízum Vždy při nákupu vlakové jízdenky v Rusku počítejte s tím, že budete předkládat pas, kde nejsledovanější stránkou bude vaše vízum. Nevím, zda je za tímto schována snaha kontrolovat veškerou migraci obyvatelstva, nebo zda se jedná o pozůstatek minulého režimu, nicméně je s tím třeba počítat. Není tedy např. proveditelné svěřit nákup jízdenek někomu jinému, pokud nebude mít k dispozici váš pas, nebo alespoň jeho kopii. Nicméně je to prostě nutné, v Rusku se o těchto věcech nediskutuje a dle našich pozorování mají povinnost předkládat pas při nákupu jízdenky i místní obyvatelé. Nádraží v Kotlasu

Služby ruských vlaků předčí české

Cestování po ruské železnici je poměrně bezpečné, vlakem často prochází milice a v průběhu naší cesty jsme během oněch 40 hodin nezaznamenali jedinou situaci, která by jakkoliv vybočovala z normálu. Obavy z vodkou upravených ruských spoluobčanů ani z cestování na východ od Čech nejsou na místě.

Každý vagon má k dispozici dva průvodčí, kteří se střídají, a jsou tedy cestujícím permanentně k dispozici. Jedná se spíše než o průvodčí v našem smyslu o jakési "stevardy", kteří se po celou dobu cesty starají o pohodlí cestujících a zajišťují ve vagonu pořádek, je-li nouze, tak i se sehnáním piva pomůžou.

Jedna z povinností těchto "stevardů" je zcela zásadní a pro Rusko typická. Musí udržovat žhavé uhlíky pod tradičním samovarem, jehož 80°C teplá voda vám v mnohém zpříjemní celou cestu. Bez kávy, čaje či polévky by cesta neubíhala tak rychle. I tyto maličkosti přispívají k dobrému pocitu z cestování v ruských vlacích.

Pohoda v kupé

Náš vlak měl vždy po cca 2-4 hodinách zastávku na dobu kolem 20 minut, která slouží zejména k doplnění zásob jídla a pití. V každé z těchto stanic bylo vždy několik stánků, kde se dalo pořídit vše potřebné, včetně českých piv Staropramen a Kozel, vyráběných v licenci v Rusku (české pivo je jinak v Rusku všude dostupné).

Vlak je také v každé zastávce obklopen houfy místních, kteří prodávají pirožky, cibulku, jahody a podobné pochutiny. Kdo by odolal a nekoupil si pravou polární jahodu, že?

Ve vlaku jako doma

Jinak je cesta vlakem, díky již zmiňovaným vzdálenostem, charakteristická tím, že z vlaku se po dobu cesty stává jakési lidské obydlí, kde se jednotlivá kupé mění v malinké obývací pokoje, kde lidé polehávají v domácím oblečení, děti pobíhají v uličce a hrají si, večer potkáte ženu v županu mířící do koupelny. Prostě jako doma.

Mimochodem - úroveň záchodu a koupelny je v ruském vlaku vyšší než v českých vlacích. I zde se projevuje permanentní přítomnost personálu, který udržuje pořádek, např. po celou naši cestu tekla na záchodě teplá voda. V českém vlaku vždy děkuji, teče-li alespoň voda studená.

Pozvání na kalašnikovy

Cestování po ruské železnici je občas také dosti zábavné, ona ruská povaha je poměrně sdílná, takže obzvláště působíte-li alespoň trochu exoticky, tak máte o občasné návštěvy spolucestujících postaráno.

Kamaráda zval jakýsi postarší pán, údajně veterán z Afghánistánu, k sobě domů na návštěvu, že prý má doma kalašnikovy, náš průvodčí po cestě zpět nám kromě shánění piva taktéž nabídl, ať k němu příští léto přijedeme. Prostě Rusové jsou naučeni ve vlacích komunikovat, aby cesta ubíhala. Není se čemu divit.

Pohled z vlaku

Město na konci světa s nejobávanějšími lágry

Cílem naší 40 hodinové cesty vlakem byla Vorkuta, stotisícové město ležící v republice Komi za polárním kruhem. Většina lidí, kterým jsem o naší cestě do tohoto města vyprávěl, řekla, že Vorkutu zná ze Solženicynova Souostroví Gulag… Ano, toto místo bylo nechvalně proslulé zdejšími lágry, které patřily díky drsným podmínkám k těm nejobávanějším.

Teploty v zimě klesající k -60°C (rekord je údajně -68°C, ve Vorkutě je průměrně 67 dní v roce bez mrazu) a v létě neuvěřitelné množství komárů leccos napovídá o životě vězňů v tomto místě. Vězni sem byli deportováni především k práci v nelidských podmínkách uhelných dolů a také se podíleli na stavbě železnice do Vorkuty.

O neuvěřitelné krutosti tehdejšího režimu svědčí i to, že posledních cca 1000 km trati stavěli právě tito vězni, přičemž se traduje, že na každém metru této trati nechal jeden vězen život…

Souostroví Gulag Název románu Alexandra Solženicyna vychází ze zkratky GULag, označující Hlavní správu táborů (Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych Lagerej), jednotlivé tábory pak autor přirovnává k ostrovům tohoto souostroví. Jedním z mnoha byla Vorkuta.

Bohaté na medvědy i uhlí

Jméno tohoto města je poprvé zmiňováno v roce 1772, Něnci (národ v severních oblastech Ruska na pomezí Evropy a Asie, kočovní chovatelé sobů, lovci a rybáři, dříve nazývaní Samojedi) toto místo nazývali Varkutayakha. Jméno Vorkuta vzniklo ze slova Varkuta (vark=medvěd) a znamená volně přeloženo "bohatý na medvědy". Oblast má bohatá nerostná naleziště, o nichž se první zmínky objevují na počátku 19. století.

Město v dnešní podobě a uhelné doly v jeho okolí však vybudovali teprve vězni ve 30. letech 20. století, v roce 1943 získala Vorkuta status města.

Pracovní tábory byly uzavřeny v 50. letech minulého století, nicméně určité zdroje uvádějí, že některé z nich fungovaly až do 80. let. Po Stalinově smrti a likvidaci pracovních táborů se Vorkuta rozvinula jako jedno z center těžby uhlí v evropské části SSSR. Po roce 1989 vedly ekonomické změny k uzavírání uhelných dolů.

V posledních letech se však těžba začíná opět stávat rentabilní, také vzhledem k vysoké poptávce po místním uhlí, které je vysoké kvality. Dále se zde v současné době těží ropa a zemní plyn.

Strategické město bez lidí

Za druhé světové války byla Vorkuta a její uhelné doly strategickým místem pro Rusko, neboť jako jedno z mála nalezišť nebyla pod kontrolou německé armády. Uhelné doly tvoří historii tohoto města, je s nimi spojen jeho vznik a mají silný vliv na život ve městě. Mimo jiné dodávají Vorkutě a jejímu bezprostřednímu okolí silně depresivní atmosféru, ke které má hnědouhelná pánev na severu Čech daleko.

V celém regionu Vorkuty žije celkem 172 100 obyvatel, při rozloze regionu 24 200 km2 to znamená průměrnou hustotu obyvatelstva 7,1 obyvatel na 1 km2 (v ČR je hustota cca 130 obyvatel/km2). Prakticky to znamená, že na rozloze 1/3 České republiky žije 170 tis. obyvatel.

V současné době se Vorkuta potýká s výrazným úbytkem obyvatel. Svůj podíl sehrává ekonomická situace, která již od pohledu není příliš dobrá. Město se sestává z velkého množství panelových domů ve velmi žalostném stavu, opraveno je zde naprosté minimum domů, silnice jsou rozbité a ani vozový park místních vás nenechá na pochybách, že zde není mnoho peněz.

Dalším důvodem úbytku obyvatel je naprosto fatální izolovanost místa. Město není dostupné jinak než po železnici, arktická podmáčená tundra a tuhé zimy nepřejí stavbě silnic. Nejbližší město podobné velikosti se nachází cca 250 km na východní straně pohoří Ural, jeden den cesty vlakem, pak je zde cca 300 km vzdálení Inta a cca 450 km vzdálená Pečora. Jinak pouze nedozírná tundra s řídce rozsázenými vesničkami vpravdě ruského typu.

Život ve Vorkutě je zcela odlišný od životů našich a je celkem pochopitelné, že mladí Rusové v dnešní době nemají potřebu žít v takové izolaci a stěhují se do končin dostupnějších a teplejších.

Krušovické pivo ano, knihy ne

Město samo o sobě působí neuvěřitelně depresivním dojmem, který vás nutí zavzpomínat na místní pracovní tábory a myslet na to, jakým životem žijí místní obyvatelé. Pro ilustraci – po celoodpoledním pátrání jsme ve městě objevili dvě restaurace, z nichž jedna byla v našem hotelu (ve druhé z nich měli točené Krušovické pivo za 130 rublů).

Přes pátrání se nám však nepodařilo objevit jediné knihkupectví. Naivně jsme si mysleli, že pořídíme nějaké zajímavé informace o lokalitě, popř. mapy, leč toto nám bylo zapovězeno.

I přes to všechno je však Vorkuta místem, které má svoji historii a svoji atmosféru. Je to město, ve kterém si obtížně dokážu představit život, ale přesto se občas přistihnu s myšlenkou, jak asi probíhá život lidí ve Vorkutě. Obzvláště v zimě při místních teplotách a slunci, které vychází v 9 hodin ráno, aby po poledni opět zapadalo…

Ruský Disneyland

Zcela jiný svět však nabízí Salechard - město na východní straně Uralu při řece Ob. Město je velmi bohaté díky četným nalezištím ropy a hlavně zemního plynu a na městě je tato skutečnost velmi vidět. Staví se nové domy, centrum města je moderní, bohužel tedy připomíná Disneyland, což však tak trochu k Rusku patří. Nicméně všichni Rusové, kterým jsme říkali o Salechardu, nám říkali, že to je krásné město a nedali na něj dopustit.

Ke cti města je však třeba říct, že jsme zde nalezli i malé dvoupatrové muzeum popisující život pasteveckých obyvatel těchto končin Ruska. Ale knihkupectví opět žádné. Ceny bytů se v Salechardu pohybují až ke 100 tis. USD, ve městě se na rozdíl od Vorkuty nacházejí i rodinné domy řekněme evropského stylu.

Čím víc toho člověk snese, tím je silnější

Život ve městech za polárním kruhem je zvláštní, izolovaný a mrazivý. Je dost těžké říct, zda by se zde města těchto velikostí nacházela nebýt bolševické politiky a Stalinových stěhování národů. Nicméně je vidět, že člověk je schopen se přizpůsobit.

Dobře to vystihl Igor, rodák ze Salechardu a náš spolucestující v kupé při zpáteční cestě, když na mou poznámku o vlivu polární noci a polárního dne na lidskou psychiku řekl "čím více toho člověk snese, tím je silnější". Jak příznačné pro obyvatele těchto končin naší planety...