Ach tak málo stačí, aby člověk opětovně přicházel o iluze. Pomyslel si zvedajic se z pohovky v rohu pochmurně setmělého pokoje působyl stísněným domem, matné barvy v tmavém nádechu jen podtrhovaly chmurnou atmosféru venkovního podzimního večera. Zkoušel už podruhé napsat deník. “Aspoň stránku, dvě!“ Křikl na otevřený sešitek do něhož občas vypisoval své chmury, strachy i nadšení. Proč toho nejsem teď schopný? Myšlenky letí jedna za druhou aniž by po sobě zanechaly známku své byť krátké přítomnosti a existence. Nemohl zadržet tok myšlenek, ikdyž byl jinak klidný až ho to překvapovalo. Možná smířený s osudem smolaře jenž mu byl udělen. „Kdybych věřil na znovuzrození, jak těžkých zločinů sem se dopustil?“ povzdechl si. Smrt přichází blíže a blíže obchází jako bezcitně milosrdný přízrak, každou vteřinou našeho života má možnost vztáhnout ruku a zadusiti ho. U někoho to udělá hned, u někoho jí to trva roky, někdy i desetiletí. A u některých i staletí? Kdo ví... Tak začínaly první slova dalšího neveselého zápisu v deníku, začal je psát z náhlého vnuknutí, byla to jediná myšlenka co mu utkvěla v hlavě natolik dlouho, že ji stihl zapsat dříve než ji zastoupila další plně odlišná ikdyž taktéž smutná a ponurá myšlenka.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
5 komentářů:
zattim je tu jen toto, bude to mit pokracovani ale este nevim presne jake je to oparvdu vymyslene co me napadne to zapisi a predem upozornuju nulova inspirace mojimy pocity .. takzejak by rekla Lenule citovy prujem se tu rovna nule :) aspon proatim :) no nic ted du psat ten dopisek:)
hezkej "průjem" sem zvědavá na pokračování ;)
Začíná to zajímavě a myslím, že by si z toho mohl udělat i psychologický román...ale ty jsou hodně těžký, takže uvidíme, jak ten tvůj příběh bude pokračovat:)
Ty dvě části povídky (nebo snad pokračujícího románu?), který jsi psal už předtim- myslim ty odehrávající se v nemocnici- s tim nějakym způsobem souvisej?
takhle porpavde nebylyu tak zamysleny :) ale zbytek si preberte samostatne
Okomentovat