Deník - III.díl

„Hlupák, hlupák jsi co si ničeho neváží!“ S těmio slovy se zprudka vbudil a posadil. Další noc plná nočních můr... „Minulost nás nakonec zastihne, nepřipravenné zlomené bez víry a možnosti se bránit. Málokdo obstojí a zdvihne se v hrdosti a nezlomnosti!“ Říkávala, asi věděla hodně otom co říká.

Bloumal ulicemi a vzpomínal na svůj zpackaný život, zamyšlený nevnímal okolní ubíhající svět náramně zrychlený, šel a šel nevěděl kam. Nakonec se zastavil před vlastním domem, ani nevěděl jak se tam dostal. Stále zahloubán v sobě samém vyšel do patra a automaticky šáhl po klice. Bylo odemčeno ale ve svém opojní patláním se v sobě samém tomu nevěnoval pozornost.z přemýšlení jej vytrhl až pokárání. „ Než člověk vchází do cizích dveří alespoň zvoní nebo klepe.“ Překvapeně vzhlédl a rozhlédl se. Nepoznával svůj pokoj předsíň, nic. Pohlédl na slečnu jež jej s klidem pokárala a čekala na odpověď. Husté kadeřavé vlasy splívaly v pravidelných vlnách k ramenům, velké modré oči se zanořovaly do jeho bázlivého obličeje hledajíc přísně odpověď na jasnou otázku, co tu dělá?. „Já, já , já mám být u sebe doma...“. „No možná máš ale nepamatuju si že bys bydlel tady čoveče. Ale kyž už tu jsi tak se aspoň posaď ztajímlo by mě jak si někdo splete dveře a nedojde mu to ani když mu to někdo řekne.“

„Jo jo bylo to tenkrát podivné setkání. Došlo mi nakonec že kolem ní chodívám už několik let , sousedka se kterou se nezdravím tušíme že tu ten druhý je ale nic víc neznamená potkáváme se občas a tím to hasne. Člověk kní choval pocit dúvěry aniž by vědel proč mohl sní mluvit aniž by se obával že mu ublíží už jen tím cc o něm ví. Chovala takovou dúvěru i ona k lidem? Ani zdaleka ne. Bála se jich, jakoby byla z jináho světa, nepatřila sem. Příliš krutý příliš sobecký a příliš bez pochopení,takový byl svět venku pro její duši a srdce. Aspoň to sem se oní dozvěděl.“

Postupně se vytah prohluboval, oba jsme začínaly zjišťovat kolik máme společného, až nakonec došla řeč i na frustraci ze světa a strach zněj. I to sme měli společné oba z jiných důvodů, ty si každý nechával pro sebe, bylo to tak možná lepší jsou zákoutí duše kam se obává vcházet sám její nositel natož cizí člověk ikdyž tak blízký....

Odložil tužku, už jej bolela ruka, pomalu pročítal to co napsal. Pár řádků. V tom zas ten hlásek! „Mno tak si nám napsal začátek toho co si zažil, schrnutí toho co už si do sešitku psal, vzpomínáš?!“ „Jo vpomínám to se neboj..“ „Myslíš že to byla tvoje chyba??“ Mám z toho takový dojem, snažím se mu vzdorovat ale pomaloučku dochází síla, chtěl bych jit zaní daleko.“ „Tak co ti brání? Žeby to co si myslím, a co oba víme?“ „Jo pocit povinnosti a dlužnictví máš pravdu.“ „Možná že i hrdost ale občas je berlou nejistáho člověka na to pamatuj.“

„Jen se posaď.“ Vybýdla jej. Posadil se jakoby automaticky a ona si přisedla kněmu. Tak blízko že slyšel její dech a cítil její vůni. Modrýma očima se stále vpíjela do jeho obličeje. Otočil se na ní a všiml si jak krásné má rty. Krvavě rudé. Usmála se a její úsměv odhalil nádherně bílé zuby.